Rozhovor o radosti se spisovatelkou Petrou Dvořákovou

Rozhovor o radosti se spisovatelkou Petrou Dvořákovou

Petra Dvořáková je autorkou knihy Dědina, kterou jsem tady vychvalovala v jednom z předchozích příspěvků. Už když jsem knihu dočítala, říkala jsem si, jaká je škoda, že o její autorce nic moc nevím. V tu chvíli mi přišlo hrozně líto, že mezi tolika českými spisovateli se v médiích mluví pořád o těch samých: Vieweghovi, Třeštíkové, Pawlovské ... A tak jsem se rozhodla, že když "tu fantastickou Petru" přehlíží tolik českých novinářů, nebudu ji přehlížet já. 

Když jsem pak Dědinu dočetla a klikla na internet, abych si o Petře vyhledala další informace, nemohla jsem uvěřit, co všechno už v životě prožila. Telegraficky: vstup do kláštera, anorexie, vážná nemoc dítěte, smrt partnera. Hodně hořkých věcí na to, aby člověk zanevřel na život. Jenže Petra to neudělala. Zase o důvod víc pro rozhovor. Než jsem se však dostala k tomu, abych v nakladatelství požádala o Petřin kontakt, napsala na mi sociální sítě jedna ze čtenářek blogu, že Petru osobně zná. (Díky, Vendy!) Poprosila jsem ji, aby nás propojila. A tohle je výsledek, který vzešel z našeho povídání. 

Petro, která knížka, kromě té tvojí, ti letos udělala největší radost a proč?

Knulp od Hesseho, kterého mám obecně velmi ráda. Možná proto, že je to příběh o poznávání a okoušení života až do morku kostí. To mi bylo vždycky blízké.

Já jsem včera rozečetla tvoji knížku o (ne)sebevědomí. Jsi sebevědomá autorka? 

Tak půl na půl. Ono to ani moc nejde jinak – autor musí současně o sobě velmi pochybovat, ale i věřit svému dílu. Když to přepadne na jednu nebo druhou stranu, bývá to špatně – buď si autor o sobě příliš myslí a když okolí jeho dílo tolik neocení, považuje je za hlupáky, a naopak když si nevěří, nikdy dílo nedotáhne ke zdárnému konci. Vždycky lidem kolem sebe říkám, že když to se mnou půjde na jednu nebo na druhou stranu, ať mi dají zavčas vědět.

Myslím to tak, jestli když něco napíšeš, posíláš to do nakladatelství s tím, že jsi bytostně přesvědčená o tom, že je to dobré? Nebo konstantě pochybuješ, dáváš to číst spoustě lidí a užíráš se připomínkami? 

Když už se odhodlám poslat text do nakladatelství, tak tomu věřím. Už proto, že vím, že se tím budou muset zabývat, investovat do toho čas a síly a nechci je zatěžovat něčím, o čem sama pochybuji. Mnohdy se ale stane, že mám dílo, o kterém vůbec nejsem schopná říct, jestli je to dobré nebo úplná hloupost. Pak se domluvím se svým redaktorem, Martinem Stohrem, a on třeba mrkne na prvních deset stránek a hned mi řekne, jestli má cenu pokračovat v psaní nebo ne. Jinak své rukopisy obvykle nedávám číst přátelům nebo blízkým. I když jsou upřímní, jejich oko není objektivní. Jde o to, že mě znají, "vidí" mě za textem a to jim čtení komplikuje. Mým prvním čtenářem je opravdu můj redaktor a je také člověkem, kterému absolutně v jeho pohledu věřím. Asi jsem se k tomu dopracovala léty spolupráce. Naučila jsem se odložit svou autorskou ješitnost, uvědomila si, že tvorba je nekončící zápas, který se prostě mnohokrát nemusí dařit a je to úplně normální. 

Mě dostává nejen tvoje psaní, ale hlavně tvůj životní příběh: klášter, anorexie, nemoc syna, smrt partnera. Na jednu čtyřicetiletou ženu dost těžkých věcí. Jednoduchá otázka: jak jsi to dokázala, že tě žádná z těch věcí dlouhodobě nezlomila?  

Sama nedokážu říct – určitě je to souhra mnoha faktorů: nastavení osobnosti, okolnosti, které v té chvíli byly, zodpovědnost za děti, pro které jsem musela jít dál. Určitě i víra, že v životě mají věci smysl, i když jim nerozumíme. Věřím, že u Boha nějaký smysl je a jednou ho třeba nahlédneme.

Co to je, co ti dává sílu jít dál? Vstát každé ráno z postele? Psát? Žít? 

Víš, já možná proto, že jsem překonala tolik těžkého, jsem nesmírně šťastný člověk. Raduju se ze všeho, co mám, ze vztahů, ze synů, z práce. Mám ráda lidi, stejně tak mám ráda samotu. Samozřejmě jako každý, i já mám občas nějaké potíže, ale to je normální a k životu to patří.

Čím to je, že někteří lidé to nezvládnou a zbytek života pronaříkají?  

Znám takové lidi, ale myslím, že je to nakonec ta největší škoda pro ně samé. Sama jsem ve svém životě poznala situace, kdy má člověk pocit, že už nezvládne jít dál, ale pochopila jsem, že často máme mnohem víc sil, než si představujeme. V určité chvíli, když alespoň trošičku překonáš nějakou krizovou situaci, následuje období, kdy začneš mít různé volby: buď chci i po tom všem strašném žít nějaký kvalitní život a pan na tom musím začít pracovat, nebo prostě budu jen sedět a naříkat. Možná hodně lidí, kteří jen naříkají, žijí v iluzi, že aby byli šťastní, musí se změnit jejich okolí. Ale to není pravda. Především oni sami mají život ve svých rukách a na nich záleží, co z něj vybudují, jaký mu dají tvar. Je fajn, když máš kolem sebe lidi, kteří v těžkých chvílích pomůžou, ale za svůj život a za to, co z něj člověk udělá, si každý nese zodpovědnost sám. 

Nikdy v sobě nemáš hněv, zlobu, závist, že se ti stalo tolik nepěkného, jedné ženě, zatímco spousta jiných lidí mají ve srovnání s tebou relativně snadný život? Je vůbec možné takové pocity nemít? 

Jedna věc je mít nějaké pocity, třeba pocit nespravedlnosti. Ten asi zažije každý. Ale mnohem důležitější jsou naše postoje, které k těmto emocím zaujímáme. Jasně, že bych si přála určité věci neprožít, ale to neznamená, že budu závidět jiným, že měli lehčí život. Naopak se můžu radovat, že je tu někdo, kdo nemusel projít tolik těžkého co já. Jsou lidi, kteří mi ublížili, a ke kterým jsem cítila anebo cítím negativní emoce. Ale jediná skutečná cesta, která tyhle emoce léčí, je odpuštění. Může to znít naivně, ale řeknu ti jednoduchý příklad. Představ si, že to zlé, co ti někdo dělá, je hromada hnoje a bláta, kterou kolem sebe dotyčný vrší. Co je lepší udělat – válet se v tom s ním, nebo ho prostě nechat v jeho hromádce špíny a jít od toho pryč? Slovo odpustit to v sobě má – odejít a pustit. Nechat toho člověka v jeho hromádce, neválet se v něm s ním. Když z toho zla, které on dělá, poodejdeš, najednou začneš vidět, jak je to nesmyslné, že se maže v hromádce vlastních výkalů. A začneš mu přát, aby mohl taky zažít to, jak je krásné když si člověk svobodně jde životem kam chce a nemusí se matlat ve špíně.  Protože lidé často ubližují z bolesti. A i proto by nám mělo záležet na tom, aby se ostatní měli také dobře – nebude pak důvod si ubližovat.

Myslíš, že je pro tebe jednodušší mít radost z maličkostí, všímat si jich a ocenit je vzhledem k tomu, čím vším jsi prošla? Nebo naopak – věci jako ustlaná postel, modrá obloha, dobré kafe jsou drobnosti tak malé, že je skoro nevnímáš? 

Mám hodně ráda, co jednou řekl Augustinus Aurelius: zachovej řád a řád zachová tebe. Míní se tím: když je zle, dělej všechno co máš dělat, stále dokola a pořád, plň ty nejobyčejnější povinnosti a ono ti to pomůže překonat to těžké. Ta pravidelnost, rytmus. Vždycky jsem se tím řídila a musím říct, že vedlejším efektem toho je, že se člověk naučil vidět drobnosti, vnímat maličké radosti, vážit si jich. A v součtu vážit si života se vším, co přinesl. Jasně, že na začátku se tyhle věci zdají naprosto nesmyslné – proč mám tady vařit, když můj partner leží v hrobě. Ale je správné a důležité to udělat, protože pořád jsou tu lidé, s kterými mám u stolu vytvářet rodinu a domov, a kteří to potřebují zažívat, i když mně se to zdá ve světle prožité hrůzy úplně zbytečné. 

Máš za sebou pobyt v klášteře, knihu rozhovorů o víře, sama jsi ji už zmínila. Věříš v Boha?

Ano, věřím v Boha, který je pro mě synonymem největší lásky a dobra, takového co sahá za hranice lidské fantazie.

Jakou filozofickou, možná nevyřešitelnou, otázkou se teď nejčastěji zabýváš ve své mysli?

Často přemýšlím, proč jsme tak dějinně nepoučitelní. Byl tu poměrně v nedávné době holocaust, totalita, nesvoboda.  V televizi pořád vidíš filmy o válce, koncentrácích, knihy s tímto tématem jsou hity. A přesto pak mnoho lidí klidně jde a podporuje znovu nacionalismus, extrémismus, komunismus, vše orámováno oslavou primitivismu. Ve volbách zvítězí bývalý člen STB, prezidentem je člověk holdující Rusku, cigaretám a alkoholu, komunistům se strčí do rukou moc a jistí to nacionalisté. Tomu nerozumím...Je mi záhadou, proč si lidé tyto věci nespojí v hlavě.

Taky mě zajímá: co teď čteš za knihu? 

Teď dočítám od Milana Kundery Knihu smíchu a zapomnění. 

A co ti dělá radost?  

Co mi dělá radost? V první řadě oba synové – je jim dvacet a osmnáct, jsou bohudíky zdraví a máme se moc rádi. Potom mi dělá radost tvorba, je to proces, který mě sám o sobě naplňuje. Těší mě přátelé a jejich blízkost, čas strávený společně. Mám ráda ježdění na inlinech, takže každý kilometr na nich je mou radostí. Sám život mi dělá největší radost.