07.09.18

Pozdrav z oblaků

Tohle je paradox, který mě nikdy nepřestane fascinovat: hrozně moc se bojím létat (když zalistujete blogem zpátky, určitě o tom najdete několik příspěvků), zároveň mi ale létání přináší mnoho pocitů radosti. 

Začíná to už na letištích. Líbí se mi jejich energie, dynamika, rychlost i to, jak se v jednom relativně malém prostoru najednou protne celý svět. Pamatuju si, že když jsem ještě bydlela v Praze a dlouho jsem nikam neletěla, domlouvali jsme si tam s kamadárem, co to má podobně, občas kafe. Připadali jsme si, že cestujeme, ačkoliv jsme seděli na Ruzyni. 

Když letím, baví mě být na letišti s opravdu velkým předstihem, rychle se odbavit, prohlédnout nabídku časopisů, letiští paperbacky, pak si koupit kafe a sledovat cestující kolem. Líbí se mi fantazírovat, čím v životě asi jsou, odkud a kam letí a za jakým účelem. Kdo je ten pán v kravatě? Ta hnědovláska v teplákách? Kdo letí uzavřít největší obchod svého života? Kdo ukončit vztah na dálku? Kdo jiný vztah na dálku začít - a ještě o tom neví? Kdo letí na den? Kdo na týden? Kdo má doma někoho, kdo plakal, protože bude pryč rok? Kdo se bojí létat stejně moc já? Kdo bude za pár hodin přidávat na sociální sítě fotku z Piccadilly, od Eifellovky, z Times Square, ze safari v Keni? Kdo letí začít nový život v nové zemi jako my? 

Teď, ve výšce 10 000 metrů nad zemí, mě zase fascinuje ten život z nadhledu. Nevím proč, ale v letadle mám vždycky pocit, že jsem dobrá a nemám strach pustit se prakticky do ničeho. Asi to souvisí s tím, že mi létání stále nedává smysl. Mám pocit, že svěřit se do rukou dvěma lidem v uniformě, které vůbec neznám, je největší dobrovolné šílenství, do kterého se pouštím. A že pád letadla je tudíž jediná logická věc. Když se to nestane a my náhodou přežijeme, zdá se mi, že opravdu můžu cokoliv. Možná to souvisí taky s tím pohledem z okýnka, kde je i za nejčernějšími mraky zase slunce. Že by to byla taková analogie života? Že ať je to teď zrovna jakkoliv, nakonec všechno dobře dopadne? Vždycky si říkám, že jestli mě víra neklame a Bůh existuje (já vím, že existuje!), sedí právě tady: na jednom z těch obláčků, kde má pěkně pod palcem mraky, hory, města, jezera, řeky, nás pidilidi, kde je jedno, jestli se dole hádáme o nějaké hranice, protože odsud žádné vidět nejsou. 

Líbí se mi, že cesty, které dřív trvaly roky, se dají překonat v horizontu hodin. A protože jsem člověk, který se potřebuje konstantně na něco těšit, je letadlo vlastně to nejlepší místo, kde se můžu nacházet: buď letím někam, k něčemu a k někomu, na co se moc těším, nebo se vracím tam, kde je právě doma. Prostě radost. 

A kouzlo. Nebo aspoň tak mi to vždycky připadá.    

2 komentáře:

  1. Mila Jano, Vy jste to tak krasne napsala.
    Ja zase v oblacich musim vzdycky zadrzovat slzy, aby si lide okolo nemysleli, ze jsem blazen. Ale vzdycky se tam citim tak blizko u meho zemreleho tatinka a vim, ze je jen malinky kousek ode mne a kdyz jeste k tomu nad mraky vysvitne slunicko, tak me to vzdycky hrozne dojima. Take to miluji, presto, ze se letu bojim.
    Krasny let :-) a pozdravuji
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Jani, uz jsem dlouho nikam neletela a moc mi to chybi. Alan se boji letat tak, ze proste nikam nelita. K tomu je pravidelnym divakem "Leteckych katastrof" a to neni prave pozitivni terapie 😉. A ja s klukama, protoze ho mame radi, se pohybujeme take pouze po zemi... Ale myslim, ze to o pristich letnich prazdninach zmenim a poletim sama s klukama do Recka, protoze tam se chci uz dlouho podivat....a Alan za nami mozna prijede na par dni autem 😂...Doufam, ze Vas let do Turecka byl klidny a vy uz se pomalu v novem bydlisti zabydlujete....

    OdpovědětVymazat