11.09.18

První dojmy z Ankary

Tak a je to. Pár hodin v letadle a začínáme nový život v úplně jiné části světa. Dnes jsme tady pátý den a pořád mám momenty, kdy tomu nemůžu uvěřit. Můj mozek se tak intenzivně soustředí na vnímání všech těch nezvyklých úkazů a rozdílů, a toho, že zase chodím kolem obchodů jako Marks and Spencer nebo regálů plných čokolád Milka za hubičku (jupí!), že jsem si v něm ještě pořádně nepřehodila, že Ankara je teď můj nový domov. 

A těch rozdílů je tolik! Zatím největším je rozhodně bydlení. Náš ankarský byt je oproti tomu americkému monstrózní, a navíc až v jedenadvacátém patře s krásným výhledem na město. Pořád žijeme z obsahu našich kufrů a čekáme na první věci, které přiletí snad příští týden. Ale už máme wifi. :)

Jsem z bydlení nadšená, protože po pěti letech mám znovu prostornou předsíň s vestavěnými skříněmi (v USA vpadnete většinou rovnou do kuchyně nebo do obýváku), v koupelně sprchu s hadicí (takže jsem si po týdnu konečně pořádně umyla vlasy a Benjamínovi zadek), plovoucí podlahy místo koberců s vysokým chlupem a pračku s patnácti možnými pracími programy (v Americe jsou běžné dva – praní ve studené a v teplé vodě, velké a malé prádlo). Byt je naprosto úžasný. Vlastně jediné, co trochu kazí dojem, je nábytek. Evropské moderní pojetí bytu a kuchyně nejde moc dohromady s kýčovitě – historickými kusy, ve kterých si většinou libují Američané a které nám poskytl B. zaměstnavatel. Nejraději bych je s poděkováním vrátila a vypravila se na nákup do Ikea. Diplomatický život je ovšem na zařizování a vymazlování detailů příliš nepředvídatelný, a tak se snažím vyjít s tím, co máme. A hlavně vymyslet, co budeme dělat se vším tím prostorem, speciálně když moc nevydržím doma, musím pořád někam chodit, do hluku, chaosu, mít co objevovat a nějaký plán, co se bude dít. 

Z města jsem zatím viděla jen okolí domu, ambasády a pár obchodů, restaurací a kaváren v její těsné blízkosti. V jedné z nich píšu tento blog. První velký šok je, jak je tady levno, zejména pokud přicestujete z jednoho z nejdražších měst Spojených států. Káva, silná turecká s lógrem, ale i cappuccino stojí 6 – 9 tureckých lir, což je zhruba třiadvacet korun a něco kolem dolaru. Navíc ke všem kávám, co jsem tady zatím vypila, servírují vždycky nějakou malou sladkost, buď sušenku nebo kousek čokolády – dneska mám třeba celou čokoládovou lžičku! Velký rozdíl oproti USA je, že většina kaváren není součástí sítě, kde dostanete všude totéž (ačkoliv i sem už dorazil Starbucks) ale jsou to malé, originálně pojaté rodinné podniky. Káva se pije výhradně z hrnečků a rozhodně jí není litr jako v USA. Fascinující pro mě je, kolik je ve zdejších kavárnách pořád lidí. To bylo i ve Spojených státech, přesto je patrný výrazný rozdíl: v Ankaře většina hostů sedí a skutečně pijí kávu nebo čaj (o tom někdy později), aniž by u toho zírali do notebooků nebo vyřizovali telefonní hovory. Co tady všichni ti lidé dělají? Copak není nikdo v práci? Početné nicnedělající osazenstvo je pro mě matoucí. Abych nezapomněla, druhý velký, nejen kavárenský šok je, jak moc se tady kouří. Ačkoliv na veřejných místech a v restauracích je to údajně zakázané, kolem sebe vidím přesný opak. Kouří tady mladí, staří, muži a snad každá třetí žena! Mimochodem, některé ženy chodí v hidžábu, ale je jich rozhodně méně, než jsem čekala. (O tom také ještě napíšu.) Horko těžko vzpomínám, kdy naposledy jsem cítila cigaretový kouř ve Virginii. Pokud si někdo na veřejnosti zapálil cigaretu za mořem, choulil se většinou v ústraní, jako by se za to styděl.  Tady lidé požitkářsky vyfukují kouř kdekoliv, bohužel i směrem na dětský kočárek.

Když jsme v pátek přiletěli, hodně mě zarazilo, jak je Ankara rozlehlá – 25 000 kilometrů čtverečních. Pro představu, Praha má rozlohu 496 km, New York City 783 km. Město je opravdu obrovské. Když jsme jeli z letiště, jeli jsme skoro hodinu a pořád ho bylo všude plno. Taky mě překvapilo, že leží v nadmořské výšce skoro 1000 metrů (další důvod, proč jsem pořád tak utahaná a spím!) a je nesmírně kopcovité – mnohem víc než třeba San Francisko. Když vyjdu s Benem v náručí kopec u našeho domu, připadám si jako bych uběhla pět kilometrů. Přestože bydlíme blízko centra, metro v dochodové vzdálenosti nemáme. Kolem našeho domu jezdí několik linek autobusů, které jsou údajně zdejší nejpopulárnější hromadnou dopravou. Zatím jsem nenašla odvahu do nich nastoupit, hlavně proto, že kdykoliv někam jedeme, mám s sebou široký americký kočárek a nezdá se, že ho bude jednoduché dostat do schodů. (Neprojde ani dveřmi v některých obchodech.)

Takže když jsme bez B. a nemáme auto, jezdíme s Benjamínem všude taxíkem. Fungování Uberu v Ankaře údajně zatrhla vláda, aby podpořila místní taxislužbu. Každopádně žlutých taxíků jezdí po ulicích stejně tolik jako v New Yorku. Přivolat se dají buď mávnutím nebo zmáčknutím knoflíku na této krabičce, které jsou snad po sto metrech připevněné většinou na stromech nebo na sloupech veřejného osvětlení – a jeden máme rovnou u domu. Stejně jako káva, i taxíky jsou extrémně levné. Když jsem B. včera říkala, že šestikilometrá cesta stála včetně nástupního poplatku 12 lir, tedy necelé dva dolary, ptal se mě, jestli jsem se nespletla. Ale nespletla – taxametr skutečně ukazoval 11, 70.

Teď jsou tři odpoledne. Benjamín právě vstává, takže vyrážíme hledat obchod s potravinami a vymýšlet, co uvařím k večeři. Hledání čehokoliv je teď hlavní náplní našich dnů. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi nestýská po známosti a pohodlnosti Virginie. Ale zvyknu si a vím, že to bude dobré, že si nové místo zamiluju a budu se tady cítit tak dobře jako dobře jako v USA a hlavně jako doma. Protože domov je tam, kde je B. a Benjamínek.  

6 komentářů:

  1. Uz jsem chtela komentovat vcera, ale z nejakeho duvodu to nejde protlacit z meho mobilu, musela jsem dnes napsat z laptopu. Mas podobne zkusenosti? Nemam gmail, takze se vzdycky hlasim jako anonymni.
    Kazdopadne, urcite si zvyknete, vzdyt jsi preci zrozena na cestovani a objevovani a absorbovani noveho.... posilame pusu z D.C. Klara a B

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klárko ahooooj! :) Ano, už mi někdo psal, že z mobilu se to někdy sekne, ale nevím, co s tím, potřebovala bych poslat nějakou chybovou hlášku nebo něco, abych se na to mohla podívat. Zdravíme vás moc, napíšu brzy e-mail. Už jsme trochu zabydlení, město je fajn, dokonce i teplota teď klesla, tak se dá žít v bytě, kde je klimatizace jen ve dvou místnostech. :) Pusu, chybíte nám! Jana a Ben

      Vymazat
  2. Super zazitky z noveho mista. Libi se mi jak jsi ze vsech tech malych i velkych detailu nadsena a "vyjevena". To je na tom totiz to nejlepsi! Rada vzpominam na tyhle momenty, kdyz jsme se pristehovali do nejake nove zeme. Clovek porad srovnava, divi se a je ze vseho nadseny vid? :) Paradoxne ta velikost bytu atd. to jsem byla zas udivena ja prave v USA a ty to zazivas naopak v Evrope. Tesim se na dalsi zazitky a hlavne preju at se dari a libi se vam tam! Verca z Texasu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Verčo! Moc děkujeme. :) Jojo, hrozně mě baví zkoumat, co je tady jinak a srovnávat s USA. Zatím největší šok je jednoznačně to kouření. Nevím, jak v Texasu, ale ve Virginii a v D.C. nekouřil skoro nikdo. Jednak se to skoro nikde na veřejných prostranstvích nemůže, ale vůbec se mi zdá, že Američané kouří hrozně málo. Tady naopak. V samoobsluze přihazuje skoro každý k nákupu cigarety. Jinak je to fajn, rozhodně modernější město, než jsem čekala. :) Zdravíme do Texasu a kdybyste měli cestu směr Turecko, piš. :)

      Vymazat
  3. Taky mě moc baví tahle srovnání kultur :) tak ať si brzo zvyknete!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den Jani, přeji Vám, ať se Vám v Ankaře líbí. Nedokážu si představit tak velkou rozlohu. My se nedávno vrátili z Turecka z dovolené a moc mi chybí jejich skvělé broskve, ryby, výborné jídlo a hlavně moře. Těším se moc na Vaše další postřehy.

      Vymazat