Proč jsem v Česku čím dál dojatější?

Právě uplynulý pátek pro mě byl dost nevšední. Většinu jsem ho totiž strávila sama bez svého syna a v Brně, ve městě, kde jsem kdysi coby studentka prožila velmi intenzivní čtyři roky. 

Hodně jsem se těšila, jak si o samotě projdu ulice i vzpomínky a někde, kde se mi bude líbit, v klidu vypiju kafe. Místo nadšení mě ale v proměněném městě, v šedi podzimní tmy a na vzduchu obtěžkaném nejrůznějšími vůněmi a pachy z právě otevírajících stánků z vánočních trhů zabolel zvláštní pocit, který jsem nedokázala pojmenovat – snad nostalgie, melancholie, stesk? To všechno se ještě prohloubilo, když jsem se v kavárně musela vyptat obsluhy, která tramvaj jede do Juliánova – já, kdysi expertka na brněnskou městskou dopravu! Znamená to, že už sem nepatřím?

Vůbec se mi zdá, že letošní návštěvu nějak silněji uvědomuju, co všechno se nejen ve městě, ale i v mé vlastní rodině odehraje a změní za rok, který tady nejsem ... Je to zvláštní pocit, smutek po věcech, které jsem promeškala, po věcech, které se nikdy nedozvím a které nikdy nepoznám, po věcech, které automaticky vytěsňuju z hlavy, protože už je nežiju.

Taky se přistihávám, že tyto melancholické pocity a stesky zesilují, když přijedu do Čech. Když jsem daleko, v USA nebo v Turecku, potřebuju se soustředit na rodinu, Benjamína, práci nebo teď naposled stěhování, emoce dávám stranou. Jako bych se schovala do virtuální bubliny, v níž o Česku a všem tady dobře vím, ale až tolik mi nechybí. Když pak přijedu na Moravu nebo do Prahy, vždycky mi několik dnů trvá, než si zvyknu. Jsou to divné stavy. Vracím se k tomu, co znám, a přesto mám pocit, že jedu do cizího. A pak uplyne týden, Morava je zase domov, Brno láska, Praha město mého života a Česko domov, po kterém štkám a v němž se mám - možná právě proto, že v něm nežiju? - tak dobře, že se mi z něj za nic na světě nechce. Obzvlášť ne teď před Vánocemi.