28.11.18

Křest knihy v Praze: Jaké to bylo?


Dneska ráno jsem se vzbudila s tím, jestli se mi to celé nezdálo: jak sedím v největším knihkupectví v Česku, v ruce držím propisku a vidím frontu lidí, v níž se většina tváří, jako by se dělo něco výjimečného. Přitom čekají na mě. Průměrnou holku z Moravy. 

Je možné, že by se to doopravdy dělo? Je možné, že by se mně, mně, poštěstilo to, o čem jsem snila jako náctiletá holka? Že jdu do svého nejoblíbenějšího knihkupectví a u vchodu procházím kolem plakátu, který je větší než moje postava a na němž jsem já? Že přede mnou leží hromada knih, slepených papírů plných mých slov, na obálce moje jméno? Že já, která o sobě většinu času smýšlí jako o chaotické, zmatené, stále nedostatečně vzdělané, zabývající se vším a nejsoucí tím pádem ničím pořádným, pokulhávající za všemi jinými úspěšnými, poslouchám z úst lidí, kterých si vážím a které respektuju slova o tom, jak jsem skvělá, mám nadhled, osobitost, cit pro detail ... ? Že když ti lidé čtou z knihy slova, která jsem napsala, publikum pozorně poslouchá nebo se dokonce směje? 

V úterý večer jsem v Praze pokřtila svoji knihu. Měla jsem profesionální make-up, natočené vlasy a v barevné sukni jsem se cítila spokojeně. Myslela jsem si, že jestli mě Amerika, speciálně moje školní zkušenost tam, v něčem změnila, pak v tom, že už nebudu mít nikdy trému z vystoupení před publikem. Obzvlášť ne z prezentace v češtině. V Luxoru jsem se ale na začátku klepala tak, že se mi zdálo, že mi mikrofon spadne pod stůl a že šampaňským třesoucíma se rukama poliju knihu a všechny kolem dřív, než k tomu dá moderátor Roman Pacvoň pokyn. Co jsem se ale v Americe naučila a jde mi to, je být víc svá. A tak místo snažení se, aby nikdo nepoznal, jak jsem nervózní a ztracená, jsem se k tomu přiznala. Vy jste tleskali a moji trému postupně střídala radost. Ke konci už jsem se neklepala vůbec, spíš byla v totální egoistické extázi a zároveň trochu naštvaná, že se vám nestihnu všem věnovat. Nejraději bych vás totiž všechny vzala na víno, povídala, vyprávěla, naslouchala a měla radost, že ať se známe nebo neznáme, neviděli jsme se sedm let nebo pár hodin, v některých věcech, ve strachu a obavách zejména, jsme si tolik podobní!



Úterý pro mě ale bylo specifické ještě v jedné věci. Poprvé od porodu jsem byla celou noc bez Benjamína. Už když jsem v Brně ráno sedla do vlaku, myslela jsem v podstatě jen na to, co asi dělá, jestli se mu stýská, jestli beze mě usne, prohlížela jsem si jeho fotky a pouštěla si jeho videa. Jakmile jsem ale vystoupila v Praze, už jsem z té svobody tak zaskočená nebyla. Naopak, až jsem sama sebe udivila, jak rychle jsem se z toho dostala a užívala jsem si: že si můžu v klidu vychutnat jídlo, že můžu chodit svým tempem, že jdu po ulici s malou kabelkou, že nehledám dudlík/mobil/kapesník, kapesnik/dudlík/mobil ... že si můžu po křtu vyrazit do baru a ten pak zavírat. Matka nematka, pořád to umím. :) Benjamín to s babičkou samozřejmě zvládl, dokonce beze mě usnul rychleji než když jsem v posteli s ním. A když jsem včera přijala, sice mě vítal, ale nevypadalo to, že bych mu chyběla.

Za úžasnou akci děkuju kamarádovi Romanovi, který mi křest moderoval, přátelům Martinu Řezníčkovi a Haně Sotákové, kteří jsou kmotry mé knihy, nakladateli, Marcele, která mi poskytla na jednu noc azyl v Praze, všem, kteří jste přišli, vystáli tu dlouhou frontu a přinesli jste mi celý kufr dárků a několik nádherných kytek a hlavně rodičům a bratrovi, kteří mi hlídali syna a já se mohla naplno ponořit do svých pár minut slávy. Teď už jsem zase máma v domácnosti a jdu chystat odpolední svačinku. :) 








Foto: Tomáš Kozohorský


   

4 komentáře:

  1. Páni! To je taková pecka mít křest vlastní knížky v Luxoru! Moc vám to přeju a máte můj obdiv. Věřím, že za tím stálo strašně moc práce, disciplíny i nervů. Na akci vám to velice slušelo a ta vaše radost z vás září i z fotky.

    Bude Moje bejby Amerika vycházet i jako e-book? To bych si ji mohla koupit hned. Pokud ne, musím počkat až poletím do Česka na dovolenou.

    OdpovědětVymazat
  2. perfektni zazitek a moc ti to preju! Je videt ze sis ten moment uzila a ja jen doufam, ze takovych momentu budes zazivat vice! Gratuluju!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, děkuju moc! Užila jsem si to neskutečně. :)) A chci napsat další - kdyby jen pro ten pocit, co jsem měla v Luxoru. :))

      Vymazat
  3. Mila Jano, bohuzel jsem to nestihla, priletela jsem az ve ctvrtek. Presto alespon takhle moc gratuluji, krasna fotka!! Muselo to byt uzasne, tak snad priste :-)). Knizku jsem si samozrejme koupila.
    Krasny pobyt v Cechach bez bolesti!!! a moc pozdravu Dagmar

    OdpovědětVymazat