15.12.18

Novoroční předsevzetí ještě před svátky: Přečíst alespoň jednu básnickou sbírku

Musím se přiznat, že jak moc miluju knihy, básnickou sbírku jsem nevzala do ruky od chvíle, kdy jsem odmaturovala. Jako u řady jiných věcí, pokaždé to ztroskotalo na "nedostatku času" (lépe řečeno na neochotě si ho udělat právě na básně, protože na spoustu podprůměrných detektivek si ho udělat dokážu) a pocitu, který si s sebou nesu ze školních let – že básně jsou nezajímavé, nudné, vyžadují extrémní pozornost a ani s ní se kolikrát nedají pochopit. 


Tento víkend jsem ale na Facebooku (ano, na Facebooku) narazila na polskou básnířku Wisławu Szymborskou, když jedna z osob, které sleduji, sdílela její báseň "První láska". Upřímně říkám, že o Szymborské jsem slyšela poprvé v životě, ačkoliv je držitelkou Nobelovy ceny za literaturu. Stejně jako v době školních let, logicky bych u takové autorky čekala vzletná slovní spojení, u nichž budu marně hledat význam. Ale je to úplně jinak. Jednoduchými slovy popisuje emoce, které všichni tak dobře známe, a přitom málokdy dokážeme trefně uchopit ve slovech. 

První láska (zveřejňuju tak, jak jsem našla na FB u Markéty Lukáškové) 
Říká se,
že první láska je ta nejdůležitější.
Je to moc romantické,
ale ne můj případ.
Mezi námi cosi bylo i nebylo,
dělo se a kamsi podělo.
Nechvějí se mi ruce,
když náhodou najdu drobnou památku na ni
a smotek dopisů špagátkem převázaný
- kdyby to aspoň byla stužka.
Naše jediné setkání po letech
to byla rozmluva dvou židlí u studeného stolku.
Jiné lásky
dosud ve mně zhluboka oddychují.
Téhle chybí dech, aby si povzdychla.
A přesto právě taková, jaká je,
dokáže to, co ty druhé ještě nedovedou:
nevzpomínaná,
ani ve snu se nevracející,
zvyká mě na smrt.



Když jsem ji dočetla, uvědomila jsem si, jak moc se mi poezie vytratila ze života a jaká je to škoda. A tak si sama pro sebe dávám na příští rok malou výzvu – koupit a přečíst alespoň jednu básnickou sbírku. Třeba od Wisławy Szymborské.


Žádné komentáře:

Okomentovat