13.12.18

Znovunalezený počítač: Zázraky se dějí, lidé jsou dobří

Dnešní návrat do Ankary pro mě byl jeden z nejstresovějších cestovatelských zážitků vůbec. Nejen kvůli loučení s rodiči a s Českem takhle krátce před Vánocemi. Nejen kvůli tomu, že jsem cestovala sama, s dvaadvacetiměsíčním dítětem, co neposedí, s dvěma ohromnými kufry a krabicí křehkého lineckého a vanilkových rohlíčků, které jsem nechtěla rozbít. 

Ale hlavně proto, že když jsem se přemožená emocemi s tím vším konečně doplazila domů, zjistila jsem, že ne, nemám všechno – můj počítač chyběl!

Nedávala jsem ho do žádné tašky, protože už se do žádné nevešel, a poponášela ho v oranžovém obalu v podpaží. Brala jsem ho s sebou do letadla, na veřejné WC, měla jsem ho přitisknutý k tělu i ve chvíli, kdy jsme hodinu čekali na kufry, zatímco já se schovávala za sloupy, dělala baf a zachraňovala láhve s vodkou v Duty Free Shopu, kam mi neustále utíkal nudící se Benjamín. Přísahala bych, že jsem ho měla i ve chvíli, kdy jsem nás nakládala do taxíku. Ale když jsem nás vyložila doma v předsíni, počítač byl prostě pryč. 

Jakmile jsem podesáté probrala věci a podruhé se ujistila na taxislužbě, že v autě nezůstal, ta ztráta mě přiváděla téměř k šílenství. Sakrovala jsem a bulela, zatímco jsem sčítala škody: nejen samotný notebook, bez kterého nemůžu nic dělat. Ale taky rozpracovaný zápisník, články, rodinné fotky, přístupy do aplikací, hesla. A spousty dalších věcí, které jsou pro můj život důležité.

O dvě hodiny později už jsem seděla v autě znovu, tentokrát s B. a mířili jsme na letiště. Upřímně jsem si nedělala velké naděje. Jestli ten počítač nezůstal v taxíku, pravděpodobně mi ho někdo ukradl nebo jsem ho nechala ležet někde na podlaze pro kohokoliv kolemjdoucího. Moje blbost! Proto mi naprosto vyrazilo dech jednání letištní policie, která se mě po příjezdu ujala jako celebrity. Policisté mě nejprve dovedli do místnosti plné záznamů z kamer, kde jakýsi expert rychlým pohledem na mě zjistil, kde jsem se já - žena v džínách a červeném svetru s vozíkem, dítětem na rukou a laptopem v podpaží - nacházela krátce po poledni. Schválně píšu laptopem v podpaží, protože během pár minut policisté zjistili, že jsem ho až do nástupu do taxíku měla. I když to zní vlastně strašidelně, vzápětí jsem si na záznamu prohlížela sama sebe, jak si potřebuju uvolnit ruce, abych připevnila Benjamína do autosedačky a počítač nechávám v letištním vozítku, který pak odlačuju na chodník. 

Hned poté byl na tom záznamu také jakýsi dobrák, který můj počítač našel, zachránil a poctivě vrátil do letištních Ztrát a nálezů. Kde ovšem mluví mizerně anglicky, a tak mi nedokázali po telefonu sdělit, že mě tam čeká. "I am very sorry," omlouval se mi lámanou angličtinou policista, zatímco mě dovedl do "Lost and Found", počítač mi předal, a tak můžu psát a zveřejnit tento blog. 

Z jednoho příběhu se pochopitelně nedá udělat žádný obecný závěr. Ani to nemám v plánu. Ale vím, že ho budu vyprávět, až se mě zase v Čechách budu ptát, jestli se v Ankaře bojím. Teroristů. Zlodějů. A tak vůbec. Tak - nebojím. 

Naopak, díky dnešnímu zážitku jsem zase trochu víc uvěřila, že se nejspíš nepletu, když tvrdím, že většina lidí, které denně potkávám, jsou v zásadě dobří. 




1 komentář: