Co mi ještě dělá radost: Zima z tepla domova

Horký salep, těšení se do Čech, že Benjamín umí usnout sám v postýlce, seriál Geniální přítelkyně ... věcí, co mi v tyto dny dělají radost, je několik. Ale jedna, na kterou bych skoro zapoměla, ačkoliv se mi pravidelně výrazně připomíná, mně uhodila do očí včera večer, když jsem se po půlnoci dívala z okna. 


V Ankaře je už pár týdnů pod nulou, většina dní je šedivých, zatažených, mlhavých. V jedenadvacátém patře nám každý večer a noc duje do oken divoký vítr, ve kterém se často točí sněhové vločky. V té výšce jsou uhrančivé, obrovské, podtržené zeleným světlem z mostu pár kroků od našeho domu. Občas se stane, možná kvůli vánici, možná z jiného důvodu, že světla vypnou a vypadne proud. Domem se nese až děsivý klid. Na mostě se tmavé postavy ještě pečlivěji zahalí do kabátů a pod mostem hubení toulaví psi zrychleně čmuchají, pohazují hlavami a hledají jakýkoliv zákryt, kam ještě tolik nefouká. 

V takové chvíli si vždycky uvědomím, jak jsem šťastná, že mám domov, v něm teplo, horkou vanu, rodinu. Mám zimu a tyhle její stránky - mráz, sníh, vítr - ráda. Ale vím, že je to hlavně kvůli tomu teplu, do kterého se můžu vracet a ze kterého to všechno můžu pozorovat.  


Foto: Getty Images