17.01.19

Turecká hospodyně u nás doma

S tím, abych si najala kohokoliv, kdo by mi pomohl v domácnosti, jsem měla od porodu Benjamínka problém. Nešlo jen o můj vnitřní blok svěřit ho někomu "cizímu", ale v USA i o to, že výpomoc byla přemrštěně drahá. Především však ve mně křičelo moje české já, přesvědčené, že speciálně když jsem až sem tam na pár stránek textu žena v domácnosti, starost o dítě a uklízení patří k mým povinnostem, které bych měla zvládat sama. 

V jistém smyslu jsem se dokonce vnitřně zaobírala myšlenkami, co si o mně, když si najmeme pomoc, pomyslí nejen můj muž a jeho rodiče, ale i jeho kolegové z práce, sousedé a také moje české kamarádky. "Podívej se na ni, je doma, manžel ji živí, a ještě se jí ani uklízet nechce. Co proboha celej den dělá?" přehrávaly se ve mně, emancipované redaktorce lifestylových titulů, věty a iracionální obavy. A na mysl mi pravidelně přicházela také moje socialismem zocelená matka, která v mém věku zvládala domácnost, děti dvě, práci!!! a ještě pravidelně okopávat zahradu. Znamená to, že když o pomoci byť jenom přemýšlím, jsem neschopná?  
Mé pocity se nejprve neměnily ani v Turecku. Kupodivu moc nepomáhalo ani to, že většina našich známých z USA výpomoc má. A to i ženy, které jsou oficiálně ženy v domácnosti a které s nadšením vychvalovaly zdejší "extremely affordable nannies and cleaning ladies"
Jenže pak mi vyhřezla plotýnka a mně došlo, že všechno přece zvládnout nejen nemusím, ale někdy ani nemůžu.  
A tak jsem hloupé obavy zmuchlala do pomyslné kuličky, přestala si hrát na hrdinku, zavolala paní Sevgi (více o tom tady) a nabídla jí na jeden den v týdnu práci.
První den, kdy měla přijít, jsem vstávala v sedm ráno, pěchovala pračku a po snídani pečlivě drhla dřez "aby si neřekla". A taky vařila oběd, protože jsem moc nevěděla, co po ní vlastně budu chtít a jak se domluvíme: má zvládat Benjamína, úklid i vaření? To se mi zdálo moc, vždyť já mám občas plné kecky jen dítěte, a tak jsem v troubě pekla kuřecí prsa, pro B. obalená ve slanině, pro paní Sevgi na separátním plechu, kde se maso slaniny nedotklo. Protože, co když je muslimka a vepřové nejí? To se posléze ukázalo jako prozíravý tah, protože Sevgi skutečně muslimka je. A já jsem si ji obědem a kouskem masa upečeným speciálně pro ni docela získala.
Vůbec nevím, jak to dělá a jak je možné, že já nejsem schopná dělat to také, ale paní Sevgi je extrémně výkonná. Aniž bych to plánovala, ukázalo se, že dokáže trávit čas s Benjamínem a u toho stíhat i úklid. Myšleno nejen poklízení jako já, ale skutečné gruntování. Ve vaření se  zatím střídáme, neboť jsem se ještě neodvážila být celý den nepřítomná – jednou vařím já, jednou ona, zatímco já jsem jí k ruce a učím se jednoduchá turecká slovíčka a jídla. Po sedmi hodinách se celý náš byt blyští jako na fotce v katalogu, přestože Benjamín jí – stejně jako mně - pravidelně bere koště, aby mohl zametat sám, roznáší vyprané neposkládané prádlo, všude otiskuje uslintané ručičky a líbá zrcadla se svým odrazem. Zatímco když uklidím já, vypadá to u nás v bytě zhruba do půlhodiny po akci jako v drogovém squatu, když uklidí paní Sevgi, která chodí v pátek, minimálně do středy můžu bez problémů přijmout jakoukoliv neohlášenou návštěvu. Že bychom si úklidu, za který platíme, podvědomě vážili všichni doma víc než když vydrhnu podlahy já? Nemluvě o tom, že osobně se mi nikdy nepodařilo naleštit sprchový kout nebo vycídit plynový sporák tak dokonale a ještě si u toho neodřít ani milimetr laku na nehtech! Navíc, když Benjamín odpoledne spí a já odcházím z domova do kavárny pracovat, Sevgi dokonce myje okna, což po ní vůbec nechci. Speciálně teď, když je venku pravidelně pod nulou, prší nebo sněží. Ale protože je myje a přelešťuje každý týden, možná v tom bude nějaká turecká obsese? Pravda je, že ženy s hadrem tady v oknech vídám dost často ... 
Když se v pátek odpoledne vrátím "z práce", zdá se mi, že jsem toho tolik zvládla! Dívám se na to čisto, klid a v zrcadle na svůj spokojený úsměv, nasavám to voňavo a nechápu, proč jsem s výpomocí otálela tak dlouho. 

Dokonce jsem se přistihla, že když minulý týden paní Sevgi zakašlala, hned jsem postavila na další turecký čaj. Protože jestli jsem z něčeho nesvá, není to fakt, že dává do pračky moje kalhotky a B. spodky nebo že nám vidí do soukromí, ale že třeba onemocní a v pátek nebude moct přijít.  

4 komentáře:

  1. Jani, tohle je u tebe porad jeste to mysleni cloveka z vychodni Evropy (nemyslim to spatne!). U nas (v USA) cloveka nezajima, co si oi me budou myslet sousedky a pribuzni, protoze to zaprave neni jejich starost (pokud vyrustaly v zapadnich zemich), a nebo maji mysleni podobne. Mit pani v domacnosti je hlavne o tom, ze clovek nemusi delat veci, ktere se mu proste delat nechce a travi cas tim, co se mu delat chce. Ja zatim jeste pani v domacnosti nemam, porad studuju, ale urcite si ji poridim take. Dvakrat mesicni pomoc prijde zhruba na $200, coz u normalne vydelavajiciho cloveka v USA neni zase tak moc. A to zakladni, co cloveka opravdu nebavi uklizet, je uklizeno. A neni to o lenosti, nebo neschopnosti. Clovek, ktery na to ma, chce svuj cas proste travit necim jinym. Iva D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi, já vím, že je totálně východoevropské ... a české. A víš, v čem to ještě je takové? Že já, když tady paní Sevgi je, tak makám jako šroub. Buď něco zařizuju, píšu texty, dělám daně, prostě v 99% času pracuju. A pak se s paní Sevgi bavím a ona mi třeba řekne, že hlídala u nějaké Američanky nebo Kanaďanky, zatímco holky byly cvičit, v hamamu, na mani pedi nebo u kadeřníka. Anebo spaly. V tom já mám zatím blok. Tedy pokud z návštěvy hamamu nepíšu třeba fejeton, to se pak stává taky "prací". Prostě to neumím, moje české já si tohle pořád ještě úplně "nedovolí" - vzít si chůvu na svůj vlastní relax. Hrůza!!! :)

      Vymazat