Blog je v novém: Jak se vám líbí?

Můj blog je už skoro předškolák. Je to pět let, co tady víceméně pravidelně píšu a co mě můj blog i vy, moji čtenáři, udivujete, těšíte a motivujete.  

Opravdový začátek blogu už asi nikdy nedohledám. Vzpomínám si, že jsem se – jako u jiných deníků – do psaní položila s mimořádnou vervou. Podle vzoru mé oblíbené spisovatelky Gretchen Rubin jsem psala denně. Jenže na rozdíl od Gretchen mi to "denně" vydrželo pár týdnů. A na rozdíl od Gretchen mi chybělo sebevědomí, abych si i po delší odmlce byla schopná pročíst svůj deník pěkně od začátku a být s ním spokojená. Já si své záznamy většinou četla s uvědoměním, že to už dávno nejsem já. Jestli jsem to vůbec někdy byla já ... ? Uvědomila jsem si jejich nepevnost a moje vnitřní nejistota zesílila. Tudíž bylo nezbytné staré smazat, začít znovu a lépe. A nejen po textové stránce, ale i po té grafické. Vy, co mě sledujete už delší dobu, určitě víte, že ačkoliv postupně nacházím jakž takž spisovatelskou stabilitu a trochu sebedůvěry, designy blogu se tady během pěti let objevily nejméně čtyři.       

Tento outfit je pátý, doplněný o spoustu novinek: fotogalerie, posty ze sociálních sítí nebo nástroj, díky kterému můžete číst blog v přehlednější podobě na vašem chytrém mobilním telefonu. Děkuju svému bratrovi, který ho vytvořil. Snad se vám bude líbit stejně jako mě a odpustíte nám drobné chyby, které postupně dolaďujeme v ostrém provozu. Pokud na nějakou narazíte, prosím, napište mi.   

Ráda bych řekla - nejen kvůli nervům mého bratra - že o tomto designu a textech, co se tady objeví ode dneška dál, už nikdy pochybovat nebudu. Ale kdo ví? Spíš se mi zdá, že jistá nepevnost a nejistota – ve všem, nejen v psaní nebo v tom, jak by měl vypadat můj blog - jsou součástí mého života a mé osobnosti a budou mě a mé blízké soužit stále.  

Co chci ale říct: Bratrovi velké děkuju. A vám, moji drazí čtenáři, že mi bude ctí, kdykoliv budete mít tento blog otevřený na svém monitoru.