Okamžik radosti: Zjistit, že před obrazovkou nejí jen moje dítě

Vždycky mě uklidní, když zjistím, že něco, co dělám a často to opakuju, ačkoliv z toho nejsem právě nadšená, dělají i jiní lidé. Teď konkrétně mám na mysli situaci, kdy se moje dítě už několik měsíců stravuje víceméně výhradně během sledování Krtečka, Mašinky Tomáše, Prasátka Pepy nebo písníček z Little Baby Bum.

Případně situace, kdy se v restauraci stravujeme my s B., a rádi bychom snědli jídlo jakž takž teplé, a tak necháváme Benjamína ponořit se do dobrodružství postaviček na obrazovce. 

Upřímně, nejsem na to hrdá, a kdykoliv slyším rodiče, kteří nedávají svým dětem žádnou obrazovku třeba až do šesti let - ačkoliv jim tak úplně nevěřím - sebezpytuju svědomí, co jsem to za matku. Slibuju si, že už to nikdy neudělám, abych si při následujícím jídle znovupřiznala, že pro mě je obrazovka záchranou. Pro Benjamínův růst nejspíš také. A v jistém smyslu i pro naše manželství. 

Nedovedu si představit, kolik a jakého jídla by můj syn zkonzumoval nebýt YouTube, případně jak spořádaně bychom jako rodina mohli navštívit víceméně jakýkoliv podnik. Při sledování si do úst vloží víceméně cokoliv, požvýká, zasměje se, upozorní mě, že Krteček zalévá zahradu, dá si další sousto, řekne "mama, mama", ukáže na autobus, zopakuje zvuky, které vydávají zvířata v něm jedoucí a vezme si další kousek. Když ho zaujme obrazovka, pustí se do jídla už jen ze zvyku. Někdy jí sám, někdy ho krmím, někdy je to tak půl na půl. Každopádně je ale mnohem ochotnější ochutnat věci, které nezná, a když jíme my někde venku, je jeho obrazovka záchranou před brekem, rozházenými těstovinami, vylitým vínem a zkaženým večerem pro všechny návštěvníky restaurace.  

Protože jsem dávno vzdala ten nemožný úkol ho přemlouváním nebo prostou vůlí udržet u talíře nebo v židličce, zaplaví mě neočekávaná vlna úlevy, když zjistím, že ani jiné mámy a otcové se nechovají podle toho, jaká předsevzetí si kdysi dali. Když jsme předevčírem ráno snídali v hotelu, Benjamín pochopitelně s Mašinkou Tomášem, ze šesti dětí u stolů kolem nás se na obrazovku dívaly čtyři. Přiznávám, pocítila jsem k těm rodičům nesmírné sympatie a projela mnou vlna úlevy: ne, tak nejsem ta nejhorší máma na světě. Dokonce jsme si s tureckou maminkou u vedlejšího stolu vyměnily povzbudivý úsměv.