Druhé těhotenství: "Je vám to tentokrát úplně jiný ..."

Druhé těhotenství je výrazně jiné než to první. Především už ho tolik neprožívám, což je mi líto, protože - těhotním podruhé a nejspíš naposled. Když jsem čekala Benjamína, bylo všechno nové a nezvyklé. Byla jsem plná už jenom toho, že jsem těhotná. Teď si na dítě v břiše někdy ani nevzpomenu, dokud mě nekopne a nezalechtá - aha, hele, někdo tam je, opovaž se lehnout si na břicho! 

Na druhé dítě se mě spousta lidí ptala už ve chvíli, kdy jsem porodila Benjamína. Věděla jsem, že pokud to jen trochu půjde, sourozence pro něj chtít budu. Sama si bez bratra nedovedu představit život, takže kdyby vyrůstal sám, navíc zatím bez bratranců a sestřenic, bylo by mi to líto za něj. Rok mi každopádně připadal brzo a dva vlastně ještě víc. Benjamín se totiž s prvními kroky z pohodového miminka proměnil v draka - objevitele a pomalu mi bral veškerou energii, síly i motivaci k tomu mít snad děti jednou tři ... ? Navíc se zdálo, že můj B., pohlcený prací, světovým děním, mailem a Netflixem, si jaksi nevšiml, že jeho dítě přestává spát, občas je protivné a když se vteřinu nedívám, dokáže vzít mléko z lednice, otevřít a vylít ho do kredence ... Jednu chvíli jsem se lekla, že už se to nikdy nezmění, že všechno bude na mně, nikdy už nebudu mít žádný čas pro sebe, že ještě jednu myčku, pračku, horečku, špagety rozházené po bytě a udusím se. 

Pak ale přišlo loňské léto a věci se změnily. Benjamín začal fungovat bez plín. Já jsem objevila školku, přiznala jsem si, že naše non stop soužití přesáhlo expirační dobu a na tři dopoledne v týdnu ho tam přihlásila. Malinko jsem se vrátila k psaní. A logicky taky k úvahám a přání, jestli nebudeme čtyři. Po skoro dvou a půl letech ale zase byla potíž v tom, že čím byl Benjamín samostatnější, čím víc jsme doma pohodlněli. B., který je o jedenáct let starší, by pravděpodobně vůbec nevadilo zůstat jenom ve třech. Mě by to zprvu nejspíš trápilo, ale po čase by mě možná zlomily pálící ambice, představivost spřádající plán za plánem, fialové žilky na nohou, celulitida pomalu na čele a to, že už vím, jak to bolí, když vám odstraňují hemeroidy. Doopravdy chci tohle celé podstoupit znovu - tekoucí prsa, plíny, mrkev na zdi, nespoutanou radost, pravda, ale taky jekot, kdy sama sebe nepoznávám? Naštěstí než jsem měla čas pořádně si to promyslet, rozpínala jsem se jako vesmír. Snad v tom jediném byla má těhotenství úplně stejná - jeden den jsem si řekla, tak jo, pojďme to zkusit, a druhý jsem se dívala na plusko na americkém těhotenském testu. 

Zatímco Benjamín byl bytost lehká, která mi dovolila prakticky do porodu běhat, druhé dítě si evidentně žádá matku, která leží, odpočívá a spí. Když jsem zjistila, co se děje, nechtěla jsem ovšem připustit, že teď to bude jinak. Pozitivní test mi navíc vyšel ve chvíli, kdy jsme odjížděli na dovolenou do USA, kde se zrovna hrálo US Open. Sledovala jsem z gauče Serenu Williams, která kdysi vyhrála v prvním trimestru Australian Open a chtělo se mi brečet, protože já stěží došla do kuchyně. Tak jsem to zkusila porazit "na sílu", nasadila kecky, došla do fitka - a tam jsem si dala bezkofeinové latté, protože na nic jiného jsem neměla sílu. Připadala jsem si jako největší loser široko daleko, skoro jsem se rozbrečela, jak mi nic nejde, o co se tady pokouším, a pak taky jak jsem na sebe zlá, vždyť já zatraceně právě tvořím život, to je grandslam sám o sobě, nehledě na to, že na rukou nosím skoro imrvére dvanáct kilo, proč pořád nějaké výkony, obstávání před druhými i před sebou, kde se to ve mně vzalo, proč si prostě nedat pauzu, když tělo po ní křičí, nezavřít oči a nenechat to plavat? Proč si pořád diktuju pořád něco dělat, když by stačilo jenom chvilku být ... ? (Kdo mě čtete pravidelně, víte, že tohle mě bohužel nepustilo.)

O strachu už jsem tady psala, takže ten dneska nechám být. Tedy ... skoro. Spíš napíšu, co zůstalo stejné z maličkostí - čurat jsem lítala s Benjamínem desetkrát za hodinu a lítám i teď, ujedla bych se máku, upila horké čokolády, nafouknutá jsem pořád jako balonek na pouti a rozbrečí mě i cedulka "mimo provoz". A pochybnosti, ano, ty jsem taky měla. Jen tak nějak jinak. S Benjamínem, že jak budu pořád běhat, ani on se nezastaví. (Tak to se potvrdilo.) Teď zase, že jak se budu pořád bát, jestli na dítě nepřenesu tyhle svoje nálady, rozpoložení, strachy a "cokdyže". Nebo je to obráceně, že emoce na dítě nepřenáší matka, ale že se nenarozené dítě projevuje skrze nás? Pak mám strach snad ještě větší! 

Moc bych si přála mít tolik energie, připadat si tak krásná, ale hlavně být tak bezstarostná jako jsem byla u Benjamína. U toho jsem tolik neřešila, jestli "to zvládnu". Zato teď mám každý den nové otázky. Jak bude fungovat tohle, až se narodí miminko? Jak tamto? Dokážu mezi ně spravedlivě rozdělit pozornost? Nebude se Benjamín cítit odstrčený? Nebude žárlit? Jak mu dát pocit jedinečnosti, když budou dva? Dokážu dát stejně lásky? Když mi mateřství loni v zimě a na jaře přišlo tak dusivé s jedním dítětem, jak ho budu brát teď - se dvěma? Jaké to bude pro Benjamína? A jaké pro B.? Splasknu? Obleču džíny? Půjdu si ještě někdy, myšleno dřív než za tři roky, zahrát tenis? Vydržím psát tento blog? Vydržím vdaná? :) A čím to, zatraceně je, že nemám sílu, energii a schopnost vyladit si hlavu, abych i tuto druhou těhotenskou zkušenost, kterou zbožňuju, učila tak povznášející jako tu první? 

Zatím si to omlouvám nejistotou pramenící z toho, kde vlastně budeme. Naše druhé dítě se sice narodí v Turecku, v B. práci už je však víceméně dané, že krátce po mém šestinedělí se budeme muset přestěhovat. Turecko se přitom stalo velkou součástí našeho života. Zdá se mi, že jsem tu zabudovaná, zastabilizovaná, zaopatřená a spokojená, proto mi žádný jiný scénář není dost dobrý - nejen pro mě, ale ani pro děti, a když na něj pomyslím, sevře se mi hrdlo. A jako ten úplně nejhorší se mi jeví návrat do Spojených států, potažmo do Virginie, kde je všechno mnohem rychlejší, dál, náročnější, dražší, kde Benjamín nemá "svoji" školku, v ní biostravu, kamarády, kde zase budeme začínat znova, kde nemám za rohem mámu, Česko, a hlavně kde já, máma rodiny, nejsem přesvědčená o tom, že tam je náš domov, kde chci být a starat se o dvě malé děti ...



... Mimochodem, třemi tečkami prý končívají články ti nejhorší psavci z nejhorších, kteří nemají urovnané a zpracované myšlenky anebo dostatečnou slovní zásobu, aby je převedli do slov a skončili nějak "normálně". :)