LONG STORY SHORT: Mapa a území

Jak moc miluju knihy, tak moc jsem ráda, že se nemusím živit psaním dlouhých knižních recenzí. O přečtených knihách si sice dělám zápisky sama pro sebe, to ano, ale pokud bych se měla dopracovat k nějakému sofistikovanému hodnocení autorova počinu, netuším, co chytrého třeba stránku dvě dlouhého bych k tomu napsala. Mnohokrát totiž upřímně nevím, co si o knize myslet a horko těžko dávám dohromady pět vět. Aktuálně je to třeba případ Houellebecquovy Mapy a území. 


První pocit po dočtení? – Nevím. A právě to je jeden z důvodů, proč mám ráda výpisky. Nehodnotím, neškatulkuju, v duchu nezaznamenávám, nemusím si nic myslet, prostě se po dočtení podívám, co jsem si založila nebo podtrhla a snažím se vnímat, co mi tím ta kniha říká. Podívat se pozorně na výpisky je podle mě navíc hlubší a detailnější sebereflexe než snažit se si o knize něco myslet. Zpětně je to pak zajímavá výpovědní hodnota o tom, jaká jsem byla a co mě zajímalo nebo trápilo, případně jakými změnami jsem prošla - to když čtu knihu znovu a všímám si, že tentokrát se mnou rezonují úplně jiné pasáže nebo že vůbec nerozumím tomu, proč jsem si předtím podtrhla věci, které mi momentálně nic neříkají.

A protože výpisky jsou od loňska čím dál oblíbenější záložkou, zakládám z nich rubriku LONG STORY SHORT s pasážemi, které ve mně zarezonovaly. No a první díl patří tomu nejaktuálnějšímu – Mapě a území. 

O bytí umělcem  
Samotářsky lze pracovat roky, vlastně jde po pravdě řečeno o jediný způsob, jak pracovat; vždycky ale přijde chvíle, kdy pocítíme potřebu ukázat svou práci lidem, ani ne tak proto, abychom zjistili, co si o ní myslí, jako spíš proto, abychom se sami ujistili o existenci této práce, ba dokonce o existenci sebe samých. V rámci společenského druhu je individualita jen krátkou fikcí.

O lidství v západní společnosti
"Co definuje člověka? Na co se ptáme jako první, když nás zajímá jeho stav? V některých společnostech se nejdřív ptají, zda je ženatý, jestli má děti; v naší společnosti se ho ptáme v první řadě na profesi. Západního člověka definuje především jeho místo ve výrobním procesu, nikoliv reprodukční status." 

O životě 
Život vám dá občas šanci, říkal si, ale jsme-li příliš zbabělí nebo nerozhodní, abychom jí využili, vyloží nové karty. Existuje chvíle, kdy je třeba věci udělat a dosáhnout možného štěstí, tato chvíle však trvá několik dní, občas několik týdnů nebo dokonce měsíců, ale dochází k ní jedinkrát, a chceme-li se k ní později vrátit, jednoduše to nelze, pro nadšení, přesvědčení a víru už není místo a zůstanou po nich něžná rezignace, vzájemný posmutnělý soucit, zbytečný a pravdivý pocit, že k něčemu mohlo dojít, že jsme se zkrátka neukázali hodni daru, který nám byl dán. 

O stárnutí 
Vlastní stárnutí si uvědomujeme ve vztahu k druhým a jejich prostřednictvím; sami máme vždy tendenci se považovat za věčné.