Prázdniny skončily: Budeme čtyři :)

Od včerejška jsme zpátky v Ankaře a teprve teď mi doopravdy začíná nový rok. Poslední dobou jsem blog trochu flákala, omlouvám se a děkuju vám všem, kteří jste to tady vydrželi. Vždycky, když mi Google nahlásil, kolik se vás sem podívalo, jestli přibylo něco nového, měla jsem černé svědomí.

Na druhou stranu, čím déle jsem byla v Česku mezi ozdobenými stromečky, trhy, vánočkami, cukrovím, rodinou, návštěvami, tím víc mi všechno, co souvisí s Tureckem, blogem, psaním, přišlo asi jako by to byla reality show, na kterou se dívám v televizi. Zdálo se mi to nesmírně vzdálené, jako bych toho ani nebyla součástí, ačkoliv počítač jsem docela zapínala - mezi pojídáním lineckého a popíjením čajů jsem se snažila dokončit aspoň pár rozepsaných věcí a taky vytřídit fotky, abych od  nového roku mohla začít tak, jak to mám ráda - z čista. Ale čtení, dívání se na pohádky, cestování, hraní si s Benjamínem a povídání o všem a o ničem s maminkou nakonec zvítězily a já letos nestihla ani ty fotky. 

Určitou roli sehrálo i těhotenství, hoďme to na něj. :) Že na jaře budeme doma čtyři, vím už poměrně dlouho, ale nějak jsem nevěděla, jak se s tím popasovat tady na blogu. Přece jenom, od narození Benjamína vás tu opravdu hodně přibylo. Už nepíšu pro rodinu a pár přátel, ale publikum, které většinou neznám. A najednou jako bych se nemohla rozhodnout: Svěřit se teď? Později? Nebo kdy je ten správný čas? A je vůbec něco takového? Jak dlouho se dokážu přetvařovat, že moji mysl nezaměstnává hlavně Benjamín a druhé těhotenství? ... Od začátku mě taky překvapovalo, jak je tohle těhotenství jiné než to první. Zatímco s Benjamínem jsem si plula na obláčku a skoro do porodu sportovala, připadala jsem si krásná, aktivní a ve všech smyslech toho slova neporazitelná, tentokrát jsem se musela smířit s tím, jak jsem unavená, slabá, že ze všeho nejraději ležím a že na radost v mém mozku stále častěji, hlavně v prvním trimestru, útočil strach. Strach, že se něco stane. Představovala jsem si všelijaké hrůzy a bylo to silnější než já. Vršila jsem katastrofické scénáře, neblahé sledy událostí, tragické shody okolností, každého píchnutí kdekoliv jsem se děsila, co se děje s miminkem nebo že se v tkáních mého těla skrývá nějaký z nádorů, který o sobě dá brzy vědět a já už nezažiju, jaké to je být máma od dvou dětí nebo si to vychutnám jen velmi krátce. Dokonce mě napadalo, jestli když o tom napíšu, nepřivolám to na sebe. A tak jsem nepsala. Tím spíš když má můj blog v názvu slovo "radost".

Když strach trochu povolil a první trimestr byl minulostí, myslela jsem si, že to je "ten čas" - vrátit se s plným nasazením a (skoro) plnou upřímností. Zapomněla jsem však na fakt, že člověk si některé věci nemůže prostě nařídit a taky že vyjde ze cviku. A tak jsem doopravdy zpět až teď.

Vynasnažím se psát tak autenticky, jak to zvládnu, jak mi to dovolí svědomí a zodpovědnost k dvěma mužům, co mám doma, a dítěti, co mám v břiše. Říkala jsem si, že právě autentičnost - i když hlavně fotografická, pravda - ale i to projevit se ještě víc jaká jsem a přestat se za to stydět, i když všichni moji čtenáři se mnou třeba nesouhlasí, je to, co bych tomuto blogu v letošním roce ráda dala jako novoroční předsevzetí. Než se pořádně rozhýbu, můžete si projít právě dopsanou inspiraci na čtení, věci, co mi udělaly radost v roce 2019 (taky před chvílí dokončené :), anebo třeba deset odkazů na to, čím jsem se - kromě těhotenství a cukroví - zabývala v prosinci.

A mezitím mi napište, co byste tady rádi četli.


Děkuju a děkuju a rok 2020 beze strachů přeju!