Máme Olivera Johna!

Tak už je s námi – Oliver John! Vybral si velmi symbolický den: 22. dubna – Den země a den mezi narozeninami svých rodičů (o svých narozeninách jsem psala tento post, B. se narodil 24. dubna), snad abychom se nepřeli, pro koho je větším dárkem. 

Že to bude další kluk jsem věděla od podzimu a minimálně hlavní jméno měl vybrané prakticky od chvíle, co jsem odešla z ultrazvuku. Zatím mu ale říkáme různě: já často "skřítku" kvůli čepičce, kterou dostal ihned po porodu a ve které vypadal jako trpaslíček z pohádky, Benjamín většinou "miminko", B. "baby O.J." Pořád mi přijde neuvěřitelné, do jaké situace ve světě se narodil a taky že už navždycky bude do kolonky místo narození vypisovat "Ankara, Turecko". A svým způsobem osudové, se oba bráchové přišli na svět ve středu a zhruba ve stejný čas – Benjamín v 7 ráno, Oliver v 6.45 ráno, taky oba zhruba stejně vážili. Jeho příchod na svět byl rychlejší, než jsem čekala. Poslední e-mail před jeho narozením mám v počítači z jedenácté hodiny v noci, je pro mého bratra a říká, že "Oliver stále nic". Pár minut po půlnoci už jsem to tak jednoznačně neviděla a v půl třetí už mi sestřičky připravovaly pokoj a lékařka říkala, že snídat už v něm budeme tři. A taky dodala, že po obědě už budeme Olivera představovat doma staršímu bráškovi. Nakonec to bylo "až" ve čtyři odpoledne, protože ten den měla plné ruce práce. 

Navzdory tomu, že jsem v nemocnici nezůstala po porodu ani osm hodin, dojmů a emocí je mnoho. Nejen ohledně porodu, který byl v roušce náročnější, než jsem čekala, a nakonec jsem skončila s nohama přivázanýma k porodnímu křeslu a bez B. v závěrečné, nejtěžší a zároveň nejhezčí fázi, takže těžko o něm někdy budu referovat jako o mystickém zážitku, ale hlavně ohledně toho, jak se cítím první dny podruhé mámou. Porod mi každopádně dal dalšího syna, nad kterým se střídavě usmívám a dojímám, pořád ho ňuchám, hladím, pusinkuju a mám pocit, že je to mnohem intenzivnější než poprvé, balzám na duši pro všechny zúčastněné v téhle době, láska, která by člověka roztrhla, ačkoliv navenek jsem daleko klidnější a už nevyšiluju, když spí a nepohne se ani o milimetr nebo když se mu na tvářičce objeví červené fleky a za pár hodin zase zmizí. Rychlé vypakování z porodnice mě mrzelo hlavně kvůli tomu, že jsem si vůbec nestihla užít poporodní chvíle, ten zvláštní mix vyčerpání, únavy, euforie, radosti, dlouhých pohledů na spící miminko, ze kterého jsem úplně paf, jak je malilinkaté, křehké, dokonalé, jaký je to zázrak od Boha, tohle jinak není přece možný, a péče, které už možná nikdy nezažiju. 

Paf je z Olivera i Benjamín. Miluje jeho nožičky. Ručičky. Pupík. Hlavičku. Do všeho mu šťouchá prstem a směje se u toho, až si někdy lehne na zem a radostně kope nohama nebo chce jako dneska u oběda můj malíček, aby mi mohl ukázat, jak miminko saje z prsu – no, nezapomněl to. Trochu se bojím, aby do některé z křehkých Oliverkových končetin někdy nešťouchnul příliš, a tak se naše poslední dny slévají do jednoho obrázku – hodně kojení, hodně opakování slov "pomalu, opatrně, pozor", hodně mazlení, trocha hraní, nějaké vaření, čtení, uspávání, spaní, probouzení s otázkou "where is miminko?", kterou opakuje asi tak stokrát denně, hodně válení se v rozválené posteli s fleky od mléka na povlečení. Benjamín chce Olivera k jídlu, chce ho k hraní, chce s ním usínat a vstávat, chce mu ukázat, jak jezdí tow truck, jak vlaky, jak umí pískat na foukací harmoniku, hlasitě třískat do klavíru a skákat po gaučích ... Chce ho přebalovat, nosit, vozit, česat ho a čistit mu uši.   

Asi milionkrát denně se při pohledu na ně dva rozplývám. "Tohle je nejvíc, nejvíc!" píšu si do počítače, na Instagram, když oba spí, a píšu si, jak se bojím, že už nikdy nic víc nebude. Pak přijde šestá, sedmá večerní - takže za chvíli - a to si pomyslím, že teď - teď by mě mohli transportovat na "happy hour" do nějakého baru k Proseccu, kam děti nesmí. 

Jsem šťastná. Takovým tím neopakovatelným způsobem, který asi přináší jenom tohle – porodit, stát se mámou, prožívat si šestinedělí, děkovat a modlit se, ať jsme zdraví a máme se  - všichni čtyři a pořád.  

A děkuju vám za všechny gratulace! O porodu bych ráda napsala víc. Snad bude Benjamín Olivera pořád takhle milovat, Oliver spát a já nespat, ale mít tuhle euforickou energii, která mi dovoluje otevřít počítač a psát.