Novinářka Markéta Kutilová: "Každá cesta je souboj"

Když mě někdo nazve novinářkou, snažím se ho decentně poopravit, že jsem spíš psavec. Když se totiž řekne novinářka, představím si spíš někoho jako Markéta Kutilová – a s takovou ženou se srovnávat nemůžu ani nechci. S několika články publikovanými hlavně v lifestylových médiích bych se vedle ní cítila zkrátka trapně. 

Markéta je jednou z nejznámějších zahraničních reportérek v Česku. Vyrazit reportovat do válečného konfliktu je pro ni stejné jako pro mě zvednout telefon a požádat o rozhovor psychologa. Nechci se tvářit, že mě to do nějaké akce občas netáhne taky – nemyslím hned na frontu, na to jsem moc bázlivá a příliš miluju svoji rodinu. Ale třeba do nějakého frontě nepříliš vzdáleného města, kde bych chodila a zpovídala lidi, to by mě zajímalo. Jenže to bych se nejspíš musela rozvést a dítě (děti) odeslat letadlem k babičce, od které bych si kvůli svému dobrodružství asi taky nevyslechla nic pěkného. Hodně jsem nad údělem žen rozervaných mezi lásku k rodině a k práci, ve které si přejí být dobré, přemýšlela hlavně loni na podzim, když vypukla turecká invaze do Sýrie. Markéta byly s  kolegyní Lenkou Klicperovou na místě doslova během pár hodin. Sledovala jsem je hlavně přes sociální sítě a nedokázala z hlavy vyhnat některé otázky. Jak se to dělá, že jsou schopné se sbalit a během pár hodin vyrazit do válečného konfliktu? Tehdy jsem taky zjistila, že Markéta je máma, a tak mě zajímalo, jak se jí odjíždí od dcery. A pochopitelně co říká doma svému partnerovi nebo rodičům. Musí se jim zpovídat, vysvětlovat, práskají u nich doma dveře, nebo ji nechávají bez výčitek dělat, co si naplánovala? Prvně jsem se bála, že když jí pošlu mail s žádostí o rozhovor, ve kterém se chci ptát na všechny tyhle genderově nevyvážené otázky, ani mi neodpoví. Ale ukázalo se, že Markéta má koule nejen na reportování z krizových oblastí, ale i na to, aby bez problémů řekla svůj pohled na věci, na které se jí psavkyně mého typu obvykle neptají. Nebo já jsem s ní žádný takový rozhovor aspoň neviděla. A tak jsem si jeden udělala. Děkuju Markétě, že na něj měla odvahu a děkuju vám, kteří tady na blogu prokazujete, že máte odvahu začít se i na internetu do dlouhých textů. Protože tohle je jeden z nich.      

Markéto, začnu tématem blogu: je pro člověka, který vidí tolik celosvětového zla, jednodušší hledat v běžném životě drobné radosti, nebo je to přesně naopak?
Pro mě určitě platí, že je to jednodušší. Hlavně teď v době epidemie koronaviru si uvědomuju, jak moc mám posunutý práh toho, co vnímám jako problém. Řada lidí kolem mě se hroutí, nechávají se položit z mého pohledu banalitami. Když se mi snaží vysvětlit, co se jim děje, kroutím hlavou, protože jim nerozumím. Což je samozřejmě dané tím, že pro mě "průser", o kterém mluví, začíná úplně někde jinde. A stejně tak citlivost vůči dobrým věcem mám posunutou jinam.  Umím si všímat maličkostí a raduju se z nich, protože vím, jak je to důležité.  

Co vám dělá radost zrovna teď?
Česká solidarita. Jak nás epidemie dokázala dát dohromady. Kolik lidí jenom nesedí doma na zadku, ale pomáhají ostatním. Třeba tady u nás v Poličce je parta lidí, kteří tisknou na 3D tiskárně ochranné štíty a pak je zdarma doručují do nemocnic a domovů důchodců. Taky mi dělá radost, že začíná jaro – to nám nevezme ani COVID. A samozřejmě moje dcera. Protože ve finále po tom všem, co mám za sebou, stejně docházím k tomu – ať to teď zní jakkoliv pateticky – že děti jsou jeden z největších smyslů života. 

Jak to pak děláte, že od dcery dokážete odjet třeba do Sýrie? 
Na rovinu říkám, že je to čím dál těžší. Když byla dvouleté batole, dala jsem ji k babičce a víceméně bez výčitek odjela. Věděla jsem, že u mámy je v nejlepších rukách a všechny pochybnosti o výjezdu dokázala vytěsnit. V té době taky neměla představu o čase, takže bylo relativně jedno, jestli se vrátím za tři dny nebo za deset. Dneska je jí sedm let, chodí do školy a už ji neopiju rohlíkem. Už si nemyslí, že Sýrie je země, kam jezdíme s Lenkou pojídat sýry. Ví, že je tam válka, nebezpečí a že jde o život. A začala se o mě bát. Před dvěma lety to došlo tak daleko, že když jsem jí právě ze Sýrie volala, hrozně plakala, ať se vrátím, že se o mě bojí. K tomu přišla krize a velké tlaky i od partnera. V té době se ale věci začaly lámat i uvnitř mě. Říkala jsem si, že ať je moje práce smysluplná jakkoliv, nemůžu svému dítěti působit takový stres a utrpení. V mnoha zemích, kam jezdíme, je situace fakt strašná a čím dál horší a kolikrát stačila vteřina a všechno bylo jinak. Uvědomila jsem si, že jsem měla štěstí, že se mi nic nestalo, a taky se začala sama sebe ptát, jestli jsem si ho náhodou už nevyčerpala. Výjezdů jsem se úplně nevzdala. To zatím nedokážu. Ale už nejezdím na týdny a taky na frontovou linii už nechodím. 

Markétiny reportáže můžete vidět v pořadu Reportéři ČT
Jak odjezdy vysvětlujete svému partnerovi? Je to jednodušší, než vysvětlovat je dceři? 
To ne. U nás spíš horší, protože s otcem své dcery jsem pět let rozvedená. Každá cesta je tak souboj, výčitky, hádky, nakolik jsem sobecká, že opouštím dítě a jedu zase kamsi do prčic. Ale ona to nemusí být ani válka. Teď děláme s Lenkou reportáže o zdravotnících, kteří pracují s COVID – pozitivními pacienty. Takže zrovna včera jsem si vyslechla, jestli si vůbec uvědomuju, jak ohrožuju naše dítě a rodinu.  

Váš současný partner má větší pochopení?
Bohužel moc ne. Ono s chlapama je to obecně těžký. S mým současným partnerem jsme spolužáci ze střední školy. Když jsme spolu začínali žít, už jsem byla, kým jsem byla. Dokonce si myslím, že to byl jeden z důvodů, proč se do mě zamiloval. V chlapech práce reportérky zpočátku vzbuzuje obdiv. Říkají, jak jsem statečná a skvělá. Jenže když se mnou pak mají žít, stává se to, co obdivovali, problém. Chápu, že částečně za to asi může strach – prostě se o mě bojí. Ale z větší části je to určitě ješitnost. Za prvé dělám něco, co je mimo jejich kontrolu. A to nesnese každý. Můj současný muž je ještě k tomu policajt, takže je evidentní, že to on se považuje za člověka, který má chodit do nebezpečí. Ne já. Ono to ale zdaleka není jenom jeho problém. Česká společnost je obecně plná lidí, kteří mají vůči ženám v pozici reportérek v krizových oblastech velké předsudky. My s Lenkou jsme ze začátku čelily hrozné vlně hejtů. 

Třeba?
Nejčastější třeba co si jako ženská dovoluju jezdit do války, když mám dítě. A k tomu milion sprostých slov. Řekněme, že "prašivá fena" bylo označení z těch slušnějších. 

Jak se s tím vším dá vyrovnat a odjet a fungovat aspoň v relativní psychické pohodě? 
Moc nedá. Moje psychika je často rozhozená. Nejen zážitky z válečných oblastí, ale samozřejmě i tím, co si vyslechnu doma. Od doby, co jezdíme do Sýrie, jsme s Lenkou na prášcích na spaní. Hlavně poslední cesta po turecké invazi byla opravdu náročná. Za celou dobu války proti Islámskému státu jsem nikdy neviděla tolik beznaděje, neštěstí, hrůzy. Předtím to bylo nějak snesitelné, naposled mě to ale sebralo totálně. Brečela jsem ještě měsíc po návratu. A tyhle věci se v člověku střádají. Nejde říct "tohle je práce", tak to teď odsunu, protože jsem zpátky doma. Jasně že doma si čistím hlavu, ale v člověku se stejně všechno střádá. Můžu to jenom dočasně potlačit. Určitě pomáhá, že žiju v Poličce. Chodím tady běhat do přírody, mám kamarádky, které skoro netuší, kde je Sýrie. Moje dcera tady chodí do školy, takže musíme fungovat ve všednodenním režimu českého maloměsta – to všechno se k duševní očistě počítá. Ale nestačí to.  

Vadí vám, že se vás takhle ptám? Dost lidí by asi řeklo, že u muže – reportéra by tyhle věci nikoho nezajímaly.
Nevadí. Naopak si myslím, že je důležité, aby se tyhle věci říkaly veřejně. Třeba pak společnost přestane být vůči ženám tak nemilosrdná.      

Vaši rodiče už jsou třeba otrkaní?
Jezdím ven od dvaceti, takže dneska už jakž takž ano. Ale začátky byly kruté. Obzvlášť od mojí mámy, která je zdravotní sestra, jsem často poslouchala – kam jedeš, vždyť tam umřeš, dostaneš nějakou nemoc, někdo tě zabije. To nejen že se těžko poslouchá, na to nemáte jak reagovat. Hloupé je, že na člověka to nakládá akorát další stres. Proto než se narodila dcera a nepotřebovala jsem jejich pomoc, řešila jsem to tak, že jsem si jela po své ose. Třeba když jsem se chystala do Konga, napsala jsem našim až z letadla: "Mami, jsem na cestě do Konga, budu se ozývat tehdy a tehdy." Když byli postavení před hotovou věc, odpadla aspoň kázání, co se mi může stát.  

Naučila jste se vypnout ty vnitřní hlasy, že máma může mít pravdu a že se třeba nemusíte vrátit?
Do určité míry ano. Ale chci říct hlavně tohle: většina lidí typu mojí mámy zná situaci pouze z médií. A to vždycky vypadá hůř než realita. Pak jim přijde, že jedeme do pekla, kde nám neustále létají nad hlavou rakety nebo po nás někdo pálí a jde nám o život. Ano, ve válečných oblastech je situace špatná, ale i tam žijí normální lidé, kteří pracují, milují se, vychovávají děti a třeba celé týdny se tam nic neděje. Já jsem však v oblasti jako novinářka a reportuju o tom, když se děje. Je základ novinářské práce hledat to nejzajímavější, a to pak předávat dál. A to prostě není informace, že v Sýrii byl dneska klid a lidi prodávali pomeranče. 

Vyhledala jste někdy odbornou pomoc, aby se vám s tím vším vyrovnávalo lépe?
Ne. Když jsem ještě pracovala pro Člověka v tísni, měla jsem párkrát paranoidní stavy, že jsem se zbytečně bála. Přičítám to vyhoření, ze kterého jsem se nakonec dostala sama. Teď jako reportérka jsem o pomoci uvažovala několikrát. Ale nakonec jsem si zatím vždycky dokázala poradit. Je každopádně dost dobře možné, že si to jenom namlouvám.  

Markéto, proč tuhle práci vlastně děláte? 
Protože v tom ještě pořád vidím smysl. Už nejsem naivní jako ve dvaceti, abych si myslela, že změním svět. Ale pořád věřím, že dávám lidem důležité informace a možnost, aby se zachovali podle svého svědomí. Když něco víte, pak se můžete rozhodnout, jak se k situaci postavíte. Nejen co si o ní budete myslet, ale třeba jak se zachováte, když dostanete možnost dát peníze nějaké organizaci, která v dané zemi pomáhá. Což platí pro jednotlivce i celou společnost. Dávám nám možnost rozhodovat se na základě informací třeba o tom, jaký k problému zaujmeme postoj politicky – jako Česká republika. A konečně vidím smysl i v tom, že jsem zodpovědná vůči lidem, kteří mi v oblastech poskytují svoje příběhy. Oni do mě vkládají naděje – ne snad ani že když natočím reportáž, přijede pro ně Červený kříž a odveze je, ale že se někdo aspoň dozví, co se jim děje.     

Petra Procházková kdysi říkala, že čím déle jezdila ven, tím víc si připadala, že hrdinům svých reportáží vykrádá duše, a přitom jim nemá co nabídnout. Zároveň přitom zjistila, jak moc jsou takové zprávy čtené a že se jimi člověk může proslavit, profesionálně prezentovat, hýčkat ego. Ve vás se takto svědomí nikdy nepralo? 
Jo, pralo, takové otázky si člověk samozřejmě klade. Třeba když dělám rozhovor s člověkem, kterému Islámský stát useknul ruce, vím, že mu nebudu schopná pomoct. Ať natočím nebo napíšu cokoliv, ten člověk zůstane navždycky bez rukou. A samozřejmě, jeho příběh je šíleným příběhem člověka, o kterém víte, že bude lidi zajímat, protože pro to má všechny faktory: Islámský stát, useknutá ruka, šílenství, teror. Novinář vždycky hledá to dojemné, tragické. Tím spíš, když je jako my s Lenkou na volné noze a cesty do těchto oblastí mu nikdo neplatí. Musí se tedy sám postarat, aby nabral dostatečně zajímavé materiály, které mu někdo odvysílá a otiskne. Abych to dělala kvůli svému egu, na to je taková práce příliš šílená. Na to bych se dávno vykašlala. Ale svědomí se ve mně občas pere: "Dělám to proto, abych měla dobrý materiál, nebo aby svět věděl?" Proto mě vždycky uklidní, když reagují nejen diváci, ale hlavně lidé v těch v oblastech. Že to neberou jako vysávání, ale naopak nám děkují, že jsme překonaly nepohodlí, přijely za nimi, zajímáme se o ně ... Jejich situaci napravit nemůžeme, ale můžeme o ní dát vědět. To pro mě pořád znamená moc. 

Markéta s kolegyní a kamarádkou Lenkou Klicperovou
Po turecké invazi do Sýrie jste s Lenkou odjely do oblasti během pár hodin. To mě hodně zasáhlo, říkala jsem si, jak to dokážete všechno tak rychle zorganizovat.
To byla specifická situace. Do Sýrie jezdíme už šest let. Máme tam kontakty a tím pádem zajištěné všechno potřebné. Výjezd byl proto otázka pár telefonátů. Když ale někam vyjíždíme úplně poprvé, trvá zajistit cestu tak 2 – 3 měsíce. Nejdůležitější je hlavně prověřit kontakty, speciálně ve válečných oblastech. Třeba v Sýrii je nejčastější příčnou smrti novináře jeho únos – že ho zkrátka někdo prodá, většinou člověk, kterému důvěřují, tzv. fixer nebo řidič, a kupující ho pak přeprodá dál a dál až se dostane ke skupině, která mu jako Jamesi Foleymu třeba usekne hlavu. Tohle je největší risk - že budete mít špatný kontakt. Taky proto je výhoda jezdit do jedné oblasti dlouhodobě. Člověk si vybere síť relativně prověřených lidí, kteří jsou základem přežití. 

Jak začínáte připravovat cestu do oblasti, kterou neznáte?
Asi to teď bude znít hloupě, ale pro mě je nepostradatelný Facebook. Mám na něm síť lidí, které oslovuju, jestli v dané oblasti náhodou nebyli nebo nevědí o někom, kdo se tam pohybuje a koho bych mohla požádat o kontakty další. Hodně také využívám tzv. mirečků. V Československu dřív studovalo hodně lidí z rozvojových zemí. Dodnes třeba umí trochu jazyk, ale hlavně ve své domovině mají dobrý přehled a dobré známé. Často taky využívám FB skupiny expatů, kteří aktuálně žijí v Česku. Ti mi pak pomohou najít další lidi a ti další až nám někdo doporučí tzv. fixera. To je nejdůležitější člověk, který pomáhá zajišťovat veškerá povolení, řidiče, přístup na frontu a tak. 

Jak jste ho našli třeba v Sýrii?
Právě že až po strašně dlouhé době. Přes známé známých jsme se dopracovaly k jednomu klukovi, ale i tak jsme měly docela strach. Zrovna tehdy byla v Sýrii doba, kdy Islámský stát unášel novináře a stínal jim hlavy jako na běžícím páse. Bylo proto potřeba ho hlavně dobře prověřit. Tehdy nám pomohli Kurdové žijící v Česku. Protože u Kurdů je velmi důležitá rodina, prověřili nám celý klan. Teprve ve chvíli, kdy nám řekli, že všichni jsou čistí, zabalily jsme se a jely. 

Jsou fixeři ve válečných oblastech drahý byznys?
Ano. Obzvlášť když do nějaké zóny začnou přijíždět zahraniční média, ceny se závratně zvednou. Když jsme s Lenkou před šesti lety začaly jezdit do Sýrie, byly jsme tam v podstatě samy. Fixer nás stál 100 dolarů na den včetně auta. U posledních bitev Islámského státu už se ale sešlo 40 štábů z celého světa včetně CNN nebo BBC. To samozřejmě vyhnalo ceny nahoru. Najednou se platilo 500 i 600 dolarů na den, což už je pro nás limitující. Protože si s Lenkou všechno hradíme samy a nemáme za zády velkou televizi, můžeme si v takovém případě dovolit zůstat na místě jenom pár dní. 

Jak se dá z tak obsáhlých konfliktů, témat a z té hromady emoční zátěže, kterou procházíte, udělat smysluplná a vyvážená reportáž?
Nevím, jak to mají jiní. Ale můj postoj je takový, že novinář nemusí být za každou cenu urputně objektivní. Speciálně ve chvíli, kdy je potřeba jasně pojmenovat dobro a zlo. Protože právě to je podle mě úkol nás novinářů.  Mně s Lenkou často lidi vyčítají, že v Sýrii nejedeme ke všem stranám konfliktu, ale proboha – jak se máme asi dostat k džihádistům a IS a reportovat o nich objektivně? Nechci se zařadit po bok českých novinářů píšících od stolu, co nedokáží označit džihádisty z Al – Kajdy za teroristy a říkají jim povstalci, rebelové nebo "jedna strana konfliktu", jenom proto, aby zůstali za každou cenu objektivní. Když pracuju v místě, kde je jasné dobro a zlo, musím ho pojmenovat. Jedině tak přece můžu pomoct lidem, co se v tom neorientují, aspoň trochu chápat, co se děje. Tady je naše volná noha naopak velká výhoda. Nejsme s Lenkou povinné plnit zadání žádného majitele a nikdo nám nemůže diktovat, jaký máme mít světonázor. Utváříme si ho samy a naštěstí nikoliv od stolu v pražské redakci. Můj kodex je, že se snažím být profesionální a objektivní do té míry, do jaké to jde. A jak říkám: kde je jasně rozpoznatelné dobro a zlo, tam by objektivita měla končit.      

Z čeho si v dnešní době fake news a všelijakých amatérských postřehů lidí budujete svůj světonázor?
Už dlouho nesleduju žádné médium, ale pouze jednotlivé lidi: novináře, vědce, odborníky, kteří mají dobré zdroje a důvěryhodné kontakty. Těm důvěřuju a z jejich pohledů na svět si pak skládám vlastní názor. Moje realita tím pádem není výsek komentáře jedněch novin nebo televize, ale kontext poskládaný z velkého množství názorů. 

Jak složité je prodat českým médiím práci novinářky na volné noze?
Markéta s Lenkou společně napsaly tři knihy
Hrozně moc. Honoráře v českých médiích jsou pro freelancery tak nízké, že když nám redakce nabídne 3.000 Kč za reportáž včetně fotek, a my jsme dvě, je to v podstatě zesměšnění. Ale za honorář kolem 8 000 – 9000 Kč už v českých podmínkách reportáž udělat musíte. Ačkoliv i to je úsměvné, vezmeme-li v úvahu všechny náklady. Náš další problém je, že nespolupracujeme se všemi. Třeba médiím pana Babiše svou práci dávat nechci – za žádnou cenu. V Česku je tak pro nás omezený prostor. Proto se teď snažíme dělat víc knihy a přednášky. Kdo chce, najde si nás i tak a dostane trvalejší produkt než krátkou televizní reportáž. Když pak lidé po přednášce přijdou a děkují nám, je to největší odměna. Ale kdybychom s Lenkou kromě reportéřiny neměly ještě jiné zdroje peněz – já vedu lokální noviny, Lenka řídí časopis – nemohly bychom tuhle práci dělat. 

Kdo je Markéta Kutilová?
Markéta je novinářka, která začínala v roce 2012 jako redaktorka Lidových novin. Jako novinářka pracovala v různých afrických i asijských zemích. Zakládala misi Člověka v tísni v DR Kongo. Posledních šest let dokumentuje válku s Islámským státem a válku v Sýrii. Spolu s Lenkou Klicperovou podnikly 11 cest do Sýrie a 5 do Iráku. Napsaly tři knihy - Islámskému státu na dostřel I a II a Ve Válce. Svoje reportáže publikuje hlavně díky podpoře a vstřícnosti Marka Wollnera především v pořadu Reportéři ČT a také v časopisech Reflex a Alarm. Spolupracuje ale s mnoha českými médii. Dalším jejím tématem je migrace do Evropy - sleduje pravidelně balkánskou i Libyjskou migrační trasu. Je spoluautorkou několika reportáží oceněných cenou Czech Press Photo.