Okamžik radosti: Vy mě znáte, vy mě fakt čtete! :)

Jak jsem tady v Malajsii zavřená už osmý den v hotelové karanténě, teprve pořádně vnitřně zpracovávám všechny prožitky z návštěvy Česka a USA. Jeden z nejhezčích mám určitě z Prahy letos na konci srpna. 

Bylo to jedno brzké všední odpoledne, jeli jsme všichni čtyři metrem k dentální hygienistce. Vlasy svázané do culíku, přes tři čtvrtě obličeje roušku, na klíně Benjamína, jednou rukou jsem přidržovala kočár, druhou kabelku, nade mnou stál B., studoval zastávky v mapě a na něco se mě určitě ptal, protože on se mě v Praze pořád na něco ptá a potřebuje něco přeložit. Každopádně najednou ke mně přistoupila mladá žena a řekla: "Můžu se vás na něco zeptat? Nejste náhodou ta Jana, co píše blog Co mi udělalo radost? Já jsem vám jen chtěla říct, že vás hrozně ráda čtu."


Panebože, blesklo mi hlavou a začala jsem se zmateně rozhlížet, kdo to na mě "nachystal" nebo kde je nějaká skrytá kamera. A hned další sekundu se mi zaleskly oči, když jsem si připustila, že to není vtip, ale že je to realita. Že on mě někdo doopravdy čte! (Že to číslo v Google Analytics možná nelže.) A ještě víc mě dojalo, když jsem to o pár minut později překládala B. 

Nebyla jsem jenom dojatá, ale taky hrdá. Což se mi stává zcela výjimečně. A taky zvláštně potěšená, že se to stalo před B. 

Hned vysvětlím.   

Víte, za těch sedm let vedle něj a v jeho zemi (nebo na ambasádě jeho země) jsem přijala, že on je ten, kdo je vidět, zatímco já se - teď s dětmi speciálně - stávám spíš průhlednou. Ani nespočítám, kolikrát večer se mě ptá, "co dělám", a absolutně nechápe, že píšu blog, doluju ze sebe myšlenky, slova a sedím u toho klidně do půlnoci, když za to vůbec nic nedostávám. Občas si na sem klikne, ale trochu ho podezírám, stejně jako všechny, kteří nerozumí česky nebo třeba rozumí, ale nikdy se sem nepodívali, že to berou jako takové "písi písi", které si dělám, abych se měla čím bavit, když teda nechodím do práce. Že by se tady třeba mohlo nacházet něco smysluplného nebo nějaký názor, případně že by to mohl dokonce někdo číst a oslovit mě na ulici, aby mi řekl, že mu to přináší potěšení, to je skoro vyloučeno. No a pak přijde tohle: čtenářka mě pozná a poděkuje mi v pražském metru. 

A pak že za psaní nic nedostávám.  

Dostávám to nejvíc, co si autor může přát. Čtenáře. I jiné než sebe a svoji rodinu. 

Děkuju - vám!