Cookies z prášku jako důkaz, jak si komplikuju život

Od té doby, co mám děti, ráda trávím čas v kuchyni. Dokonce i v té, ve které mám stále čtyři talířky, čtyři hrníčky, dva hrnce, jeden plech, jednu formu na banánový chleba a jeden ruční šlehač. 

Obzvlášť mě baví pečení. Nejsem žádná cukrářka, do macronek nebo složitých dortů bych se asi nepustila, taky se zdobením to není žádná sláva, ale různé buchty zvládám, muffiny, galetky, teď jsem dokonce dělala kynuté buchty s povidly. Nejspíš proto na mě na sociálních sítích pořád vyskakují recepty, které bych určitě měla zkusit. A já improvizuju a zkouším je. Nakupuju rozinky, sušené ovoce, oříšky, kustovnici čínskou, tahini a všechno možné, co patří do dalších neodolatelných sladkostí. Často pak přizvu k pečení Benjamína, načež hodinu uklízím vajíčko vyteklé do plynového sporáku (rozklepl ho o mřížku), zametám mouku, utírám opatlaný kredenc, umyvadlo v koupelně a zametám cestičku, kterou si šel umýt ruce. 

Když o dvě hodiny později nesu na stůl výsledek, Benjamín si vezme jeden, možná dva kousky, B. se podívá na talíř a řekne: "Hm, to jsou zase ty skoro bez cukru? No chutnají tak. A co je v tom to trpké?"

Včerejší cookies jsem upekla ze směsi, kterou jsem hodila v krámě do košíku víceméně pro případ krize. Vlastně je celé upekl Benjamín: prášek se smíchal s vajíčkem a kouskem másla, hrudky se čajovou lžičkou vyhodily na plech, deset minut na sto sedmdesát a bylo to. 

Snědly se všechny za osm minut! 

"Kde jsi vzala recept?" zeptal se mě B. "To jsou ty nejlepší sušenky, co jsi upekla." 

Každou takovou chvíli si řeknu, jak jsem hloupá, že se tak moc snažím a že už nebudu. (Nejde jen o pečení sušenek, klidně si ho nahraďte psaním textu, běháním, výchovou dětí a jinými ...)

A každou další chvíli ho poruším, protože snažit se míň, nesbírat pořád body navíc, a přesto, nebo právě proto, na sebe být hodná, mě nikdy nikdo neučil. A teď, když už je mi víc čtyřicet než třicet, je to lekce, kterou nastudovat jde hodně ztuha.