Milované Turecko,

píšu ti, protože dneska je to rok, kdy jsem naposled zavřela dveře v ankarském bytě, sjela výtahem z jednadvacátého patra a s brekem nasedla do mikrobusu, kde jsem měla na klíně Benjamína, vedle sebe Olivera, držela je každého za ručičku, a sledovala, jak mizí Park Vadi, pak Kizilay, pak brána letiště ...

Pořád nemůžu uvěřit, že jsme pryč. Někdy se musím pořádně štípnout, abych si uvědomila, že Malajsie není jen delší dovolená nebo kratší mise, po které se vrátíme "domů". Někdy, když to slovo řekne Benjamín, přemýšlím, co tím vlastně myslí. Jsi to ty, jeho pokojíčku s okny od stropu k podlaze, ve kterém chyběla klimatizace, a v létě tam bylo vedro k padnutí? Nebo ty, můj dětský pokojíku v Dražovicích, kam jsme se přestěhovali poté? Či snad ty, hotelový pokoji v Kuala Lumpur, kde jsme před skoro rokem začínali?

Bylo jsi, drahé Turecko, moje první diplomatická mise, která mi navíc dala Olivera, a tyhle tvrdá, zásadní fakta už žádná země nepřekoná. Často mě překvapí, jak silné vzpomínky si ve mně zanechalo. Směju se, když si ráno rozčesávám vlasy, které přesně rok neviděly kadeřníka, a přemýšlím, co by tomu asi řekli Mert nebo Sinan. Něco by jistě řekli, a já nevím, jestli bych tomu rozuměla – někdy mám pocit, že už bych si nezvládla objednat ani čaj, jindy – třeba když jsem na hřišti nedávno potkala jakousi tureckou maminku – jsem sama sebe překvapila, že zvládnu kratičkou konverzaci: jak se jmenuješ, kolik je dítěti. Přijde mi zvláštní, jak některé věci vidím, jako by se staly včera: třeba právě to, jak jdu poprvé k holiči, zeptat se, kolik stojí umytí a foukání, a jak jsem překvapená, když slyším, že 20 a pak šokovaná, když si uvědomím, že nejde o americké dolary, ale o turecké liry, a že to jsou tím pádem asi čtyři dolary. Rovnou si sedám do křesla, dostávám čaj, po kterém neusnu do půl páté do rána, sušenku, pak se Sinan lehce dotkne mého ramene, aniž by musel, a napíše do Google překladače, že jsem bjůtifl. Po šesti letech ve striktně neutrálním prostředí americké diplomacie jsem z toho gesta tak příjemně paf, že okamžitě a od té doby vlastně pořád obhajuju mužské projevy obdivu jako pískání, poznámky, dlouhé pohledy a verbální akce jako sice nic elegantního, ale sebevědomí měnícího. V Turecku jsou tak živé, bezprostřední a osobité, že se mi nevyčerpají za celé dva roky. Necítila jsem uražená, natož obtěžovaná. Cítila jsem se hezká a než za mnou zabouchly těžká vrata ambasády - viditelná. A malá vsuvka: prožila jsem díky tobě, drahé Turecko, dva roky bez šamponu na vlasy v koupelně. Další prvenství!  

Někdy, když večer usínám, jsem až ohromená, do jakých detailů si tě pamatuju: vidím tu díru v plotě na mostě naproti našeho domu, ten šílený kopec do potravin Cagdas a kavárny Arabica s klouzavým namrzlým schodem, cítím těžký parfém naší chůvy Sevgi, její bytelné tělo, když mě obejme, sotva vejdu do dveří s čerstvě narozeným Oliverem, cítím na jazyku chuť simitu a oliv, které mi naservírovali, zatímco jsem čerstvě těhotná seděla v recepci Benjamínovi turecké školky, vidím Lenku, jak mi ukazuje, který jogurt si mám koupit, Irenu, jak si cpeme do pusy sušené meruňky a v kavárně naproti ambasádě plníme to-read list doporučením na knížky, a někdy je to tak silné, že mi připadá, že svět se musí každou chvíli pohnout, fyzikální zákony změnit, a já se jich budu moct dotknout. Často se ptám sama sebe, jak dlouho mi tyhle vjemy zůstanou, jak dlouho to ještě potrvá, že zpozorním pokaždé, když tady v KL běžím kolem turecké ambasády nebo kolem mě projede auto pana velvyslance s vlaječkou a já nenápadně kývnu hlavou, jako bych zdravila bývalého souseda. Vlastně jsem si myslela, že se to dávno stane, protože některá předsevzetí jsem porušila, sotva jsem tě opustila. To když jsem zjistila, že za tvými hranicemi nechutná čaj ani z poloviny tak lahodně, ačkoliv si s sebou tahám balíček Rize i çaydanlik, a že o olivách a sýru už nesmýšlím jako o jediné možné snídani na světě. Takže jsem vlastně příjemně překvapená, a hýčkám si, co můžu, včetně těch nejstrašidelnějších leteckých přistání na světě, kde jsem byla pokaždé na milion procent přesvědčená, že teď tady všichni umřeme. 

Jsem vděčná za to, že jsem na tvé půdě mohla prožít dva roky, ještě víc si uvědomit, že nic není jen černobílé, ale věci, včetně politických a kulturních, mají mnoho odstínů, které mi čtyřiadvacet měsíců a neznalost jazyka nedovolují plně pochopit. 

Zároveň jsem si vědomá, že jsem si zážitky, vzpomínky, politické názory, názory na Boha, ženy, na cokoliv, utvářela ve vysoce privilegovaném prostředí a v hlavním městě, což mě tě ukázalo v úplně jiném světle, než tě vidí velká část světa a momentálně nejspíš i velká část tvých vlastních obyvatel. 

Hodně lidí se mě ptá, jestli o tobě napíšu knížku a já upřímně pořád nevím. Mám pocit, že právě tahle nadřazenost mě hrozně blokuje, že kvůli svému privilegovanému postavení budu k mnoha věcem slepá, že většinu věcí nepochopím nebo jsem nepochopila, nevylíčím správně. Obávám se, že jako neTurkyně, která navíc strávila v zemi tak málo času, nemám právo napsat knížku zasazenou do Turecka. Pořád si říkám, že by ji měl napsat někdo ... jiný. Třeba aspoň někdo, kdo má po svém boku Turka, ne Američana, aby byl ten příběh uvěřitelnější? Ireno? :) Jenže pak si po sobě čtu tenhle dopis, sleduju, s jakým nadšením a rozechvěním ho zase píšu, jak už teď má stránku a půl a to mi přijde, že jsem ještě neřekla nic z toho, co jsem chtěla - třeba že až tam pojedete, musíte, prostě musíte vyzkoušet patlican salata - a napadá mě: Když jsem od dostala tu příležitost prožít a poznat tě, ačkoliv jenom trochu, neměla bych se o to, co jsem zjistila, přece jenom podělit?