3 moje nejlepší knihy roku 2021

Přečetla jsem letos 44 knih, což je nejméně za poslední roky. Dalších skoro dvacet jsem odložila nepřečtených, což je naopak nejvíc. Jakoby mi teprve na prahu čtyřicítky a se dvěma dětmi doopravdy začínalo docházet, že čas není nafukovací a dala jsem si povolenku netrávit volno (s) věcmi, které mě nezajímají.

V předchozích letech jsem v každém roce našla knížku, o které si do teď myslím, že mi změnila život – Geniální přítelkyně, Malý život a další. Letos poprvé to tak nebylo. Přečetla jsem několik kvalitních věcí, ale zároveň nic, co by se mě dotklo tak, abych si myslela, že tu knížku někdo napsal pro mě. Zato jsem si letos přidala rekordní množství knížek do to-read listu. Nespočítám to přesně, ale jen screenshotů obálek v telefonu mám 145, další vzorky v Kindlu a něco v počítači. Pokud hodně čtete, možná jste si toho taky všimli: čím víc čtete, tím víc vám toho ke čtení zbývá. Objevujete další a dalších autory, jejich současná díla, předchozí díla, romány, povídky, žánry, formáty, díváte se doma na knížky, které by si zasloužily rereading a na knihovnu, kterou máte plnou věcí "na někdy". 

Zatímco u filmů a seriálů už jsem s dětmi po boku přijala, že nestihnu v životě všechno, u knih mě toto konstatování stále znervózňuje. Bojuju s ním tak, že v těchto svátečních a mezisvátečních dnech čtu u stromečku jednu knihu za druhou, chodím spát ve dvě ráno, a kvůli tomu padlo pár následujících rán několik běhů, které mi vždycky příjemně nastartovaly den. Ne, co se týká knih, nejsem v klidu. Chci přečíst všechno, dohnat všechno a vlastně ani nevím proč. Hlavně pořád něco objevovat a něco se učit, nasáknout do sebe všechno jako houba na nádobí, nepromeškat nějaké zásadní dílo, které mi změní život. Ale proč? Když ho vlastně vůbec měnit nechci? 

Nedávno jsem slyšela hezkou myšlenku, že existují dobré důvody, proč se člověku dostávají do ruky právě ty knihy, které si přečte. A tak by si to měl užívat. Co nepřečtu v tomto životě, stihnu v příštím. Nebo jsem to dala už v minulém, ty knihy mě nějak zformovaly, a teď z toho těžím, ani o tom nevím. Dávám si tuto myšlenku na nástěnku nad pracovní stůl. Píšu si pod něj "PUSTIT", moje slovo roku, takovou mantru, abych si v roce 2022 připomněla, že odložením (knížky, filmu, věci, pracovního projektu) dávám prostor větší radosti a vděčnosti za ty, co ke mně přijdou.

Tento text jsem začala s myšlenkou vybrat tři knížky roku a vidíte, kde jsem zase skončila. U filozofování. :)

Ale ať splním zadání, které jsem si dala, tady jsou moji tři knižní vítězové i s krátkým shrnutím, které jsem si k nim udělala v rubrice "Co čtu".

 

Moje kniha roku. Téma patchworkové rodiny je hlavně v článcích v ženských časopisech ohrané jako telenovela. Ale Dominika Prejdová je snad první, která ho uchopila takové, jaké je doopravdy. Nenapsala příběh, ve kterém hrdinka kráčí od nějakého začátku do určitého cíle, nevydává v něm žádná jednoznačná prohlášení. Napsala prostě deník emocí, v němž ukazuje, jak je taková rodina vypocená, vydřená, někdy je to radost, jindy smutek, většinou bruslení mezi vlastními pocity a snahou respektovat pocity druhých, aby se to všechno nesesypalo. Žádným konkrétním momentem to nezačíná ani nekončí. Je to zkrátka kontinuální přelévání energie emocí, ukázka, jak těžké je to pro všechny zúčastněné, ačkoliv pro každého jinak. Dominika Prejdová napsala prostě, no - život. A napsala ho fantasticky. 

Toto bylo taaak nádherné! Eškol Nevo je známý izraelský spisovatel, ale já se s ním setkala poprvé. Neznám jeho přechozí díla, ale už teď se na ně těším. A doufám, že Poslední interview nebude jeho poslední. Knihu Poslední interview začal psát údajně proto, že se mu nedařila práce na románu. Psát však chtěl, a tak vzal otázky, které mu dávají novináři i účastníci literárních besed a řekl si, že na ně bude poctivě odpovídat. Třeba mu to rozbije spisovatelský blok. A ono jo! Výsledkem je neuvěřitelný vhled do života, myšlenek a pocitů muže, kterému se rozpadá manželství, umírá mu kamarád, děti pomalu opouští domov a on se - vlastně od počátku kariéry, ale s přicházejícím stářím čím dál častěji - ptá, co všechno z toho smí a také jak použít pro své psaní. Tuším velkou oporu v realitě, malinko fikce, ale styl i upřímnost mě dostaly. Tak blízko jsem ještě žádnému autorovi nebyla. Že by kniha roku? Ve výběru na konci roku nepochybně bude. 

Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by mě chytla už na pátém řádku a nepustila do posledního. Příběh mexické knihkupkyně Lydie, které kartel zabije celou rodinu a která se z Acapulca utíká do Spojených států je sice vymyšlený, krutá cesta hlavně na nákladních vlacích La Bestia už ne. (vygooglujte si to, něco tak šíleného jsem dlouho neviděla). Moc bych si přála, aby si tuto knížku přečetl každý, než na internetu nebo jinde utrousí něco o migrantech. Musíte být naprosto zoufalí, když se rozhodnete opustit svoji zemi, nechat v ní všechno a vydat se na cestu, kterou nevíte, jestli přežijete. Vzhledem k tomu, že autorka vycházela z reálných výpovědí, nemám důvod nevěřit, že všechno v románu popsané se na cestě skutečně děje a přeshraničním cílem projde jen pár vyvolených. 

Otessa Moshfegh: Můj odpočinkový rok

Witold Szablowski: Jak jsem krmil diktátora 

Mieko Kawakami: Prsa a vajíčka

Tomáš Etzler: Novinářem v Číně

Karl Owe Knausgard: Můj boj 3: Ostrov chlapectví 

Martin Váša: Zůstane to v rodině

Fredrik Backman: Medvědín 

Krátké shrnutí všech najdete zde.

Což mě vede ještě k jedné poznámce: rubrika "Co čtu" je nejnavštěvovanější stránka na blogu. Pokaždé, když vidím číslo, které přelézá deset tisíc kliknutí, říkám si, jestli by se z tohoto blogu neměl stát spíš čtenářský deník. :)

Děkuju!