"Věříš v život po porodu?"

Tento příspěvek už možná znáte. Na mé facebookové zdi se objevil minulý týden. Většinou jsem jsem k facebookovým textům s hromadou sdílení skeptická. 

Ale tenhle mě hrozně vzal za srdce. Možná proto, že jsou Vánoce, že jsem máma, že mi v době, kdy jsem ho četla, umírala babi ... Nevím přesně. Každopádně jak čím dál víc směřuju k tomu udělat si z tohoto blogu jakousi sbírku poznámek, výstřižků a výpisků, kroniku emocí a deník, který jednou možná předám svým klukům, ráda bych si ho sem schovala. 

V děloze jsou dvě děti.
Jedno se ptá toho druhého: "Věříš v život po porodu?"
Druhé odpovídá: "Proč se ptáš? Samozřejmě, že věřím. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu proto, abychom se připravili na to, co bude dál."
"Nesmysl", říká první. "Neexistuje žádný život po narození. Co by to bylo za život?"
Druhé odpovídá: "Nevím, ale bude víc světla než tady. Možná budeme chodit a jíst pusou. Možná budeme používat více rozumu, než si teď dokážeme představit."
První říká: "To je směšné. Chození je nemožné. A jíst pusou? K popukání! Šňůra dodává všechny živiny, které potřebujeme. Ale je krátká. Takže logicky, život po narození je vyloučen."
Druhé trvá na svém: "Myslím si, že tam určitě něco je a možná je to tam úplně jinak než tady. Možná už tam nebudeme potřebovat pupeční šňůru."
První odpovídá: "Nesmysl. A kromě toho, kdyby existoval život, jak je možné, že se odtamtud ještě nikdo nevrátil? Narození je konec života a po narození není nic jiného než temnota a ticho a zapomnění. Nikam to nevede."
"Nevím," říká druhé, "ale určitě se setkáme s matkou a postará se o nás."
První, odpovídá, "Matka? Opravdu věříš v matku? Směšné. Pokud matka existuje, kde je teď?"
Druhé říká: "Je kolem nás. Jsme jí obklopeni. My jsme ona. Žijeme z ní. Bez ní by tohle místo nebylo."
První se odvětí: "No, já ji nevidím, takže logicky nemůže existovat."
A co na to druhé dítě?: "Někdy, když je úplné ticho a vy se soustředíte a opravdu nasloucháte, můžete cítit její přítomnost a slyšet její láskyplný hlas."