Svoboda není jenom cesta v souladu s duší, je to cesta osmi miliard lidí na planetě

Celý život slýchám, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Z debat, které se ke mně poslední dobou dostávají z Čech, mám ale dojem, že na druhé jsme dávno zapomněli. 

Zdá se, že svoboda je hlavně o tom mít příležitosti, práva a vhodné podmínky pro sebe sama. Z mnoha příspěvků, které čtu, vychází svoboda jako osvobození od systému a osamocený existenciální triumf. Odmítání zdravotního a jiného pojištění, potažmo lékařské péče, školního vzdělávání, cestovních regulací a zásahů do vlastního těla a mnoho jiných si ale můžeme obhajovat jen pokud zapomeneme na toto. Ano - za chvíli nás bude na Zemi osm miliard. Není možné vyhovět každému. V historii to bylo, je a pravděpodobně ještě bude právě určité omezení individuálních svobod na úkor většiny a z něj vyplývající možná spolupráce, co nás dovedlo k dnešní bohaté společnosti včetně faktu, že se proti ní můžeme bouřit. 

Byla bych nadšená, kdybych nás ze všech krizí, kterým teď čelíme, vyvedly zodpovědnost, respekt, individualistické mantry o tom, že „máme být změnou, kterou sami chceme vidět“ a nulová omezení – jediné řešení, které by snad vyhovovalo úplně všem. Jsem však přesvědčená, že tak daleko ještě nejsme a že cesta ven, tedy k tomu, aby "to nějak fungovalo", vede skrz uvažování, chování, změny a někdy také nařizování, kdy svoje chápání svobody musím občas trochu rozšířit, zúžit nebo ohnout, abychom jakž takž svobodní mohli být všichni. 

Nemám jasnou odpověď na to, kdy jsou nastavené podmínky ještě rozumné a kdy už jsou za hranou.  

Hledám je v sobě pokaždé, když tady v Malajsii vejdu do budovy, a musím se čárovým kódem zaregistrovat do aplikace – jméno, telefonní číslo, ukázat očkování, změřit si teplotu. Je to ještě smysluplný dohled? Nebo přílišný? Pocitově samozřejmě linii, za kterou by stát lézt neměl, nějak vnímám, ale i moje pocity se mění – v čase i s ohledem na společnost, ve které se pohybuju. 

Konzistentně podezřele se však dívám na každého, kdo jednoznačné odpovědi má, a dokonce z nich Česku a světu předpovídá totalitní budoucnost.  

Rozkročenou mezi tři kontinenty žijící většinu času v bývalé britské kolonii, dnes značně autoritářské Malajsii, v jejíž kultuře je společnost silně nadřazená zájmům jednotlivce, mě udivuje hlavně ta hysterie, podle které se doma řítíme do záhuby, a tak je třeba bojovat proti – čemukoliv, co zavání dohledem, doporučením nebo nařízením. Každé individualistické cesty v souladu se svou duší, která hlásá zodpovědnost a respekt, ale v reálu nebere ohled na nikoho jiného než na sebe a svoji rodinu, se bojím víc než virů, očkování, klimatické krize i předpovídané totality. 


Tohle koluje po sítích. Slova v obrázku.