Dětská party jako důkaz, že mateřské schopnosti nemají hranice

Poměrně často mě v mateřství přepadá pocit, že absolutně nevím, kde mi hlava stojí. Je to většinou taková náhlý příval zděšení, že dny ubíhají jako minuty, děje se toho hrozně moc, potřebuju toho hrozně moc zařídit, zvládnout, zorganizovat, dokončit, koupit, udělat a nevím, co dřív. Ve snaze kousek toho zděšení odpravit rychle něco začnu, ale záhy se mi zdá, že to není to nejurgentnější, tak se vrhnu na další věc a tahle různě přeskakuju, načež jsem ještě zděšenější, že jestli budu dál postupovat stejně chaoticky, vážně to nestihnu. Je to takový mix úzkosti a stresu, že mi něco uniká, že neudělám, co chci, potřebuju, že nerozliším v životě to důležité a navěky budu jen dohánět resty. 

Většinou to na mě spadne ve volné dny, kdy se kupí maličkosti a já je neodbavuju průběžně, takže postupně bobtnají. Tento týden se tady v Malajsii slavil Čínský nový rok, všechno bylo několik dní zavřené, nefungovala školka a já jsem se plně věnovala jen dětem. V pátek ráno jsem na nedělní oslavu sice měla objednaný dort a v mrazáku kuřecí křidélka, v šuplíku balonky a pár dalších drobností, ale další věci už byly předmětem onoho zděšení: kdy to zařídím, jak, kde koupit tohle a tamto, klapne to?

Klaplo to. Mám za sebou odpoledne, kdy se v našem bytě sešli dospělí a děti deseti národností a bzučelo to v něm jako na anglickém fotbalovém stadionu. Všichni měli co jíst, pít, všichni vypadali, že se dobře baví, a malý oslavenec, že má opravdovou radost. Teď je dvě hodiny poté, co všichni odešli. A já zažívám vzácný okamžik stavu, kdy mám pocit, že ve mně neexistují hranice. Nejedná se jen o zorganizování dětské oslavy, ale nějak o všechno, o schopnost zvládnout naprosto cokoliv, asi jako kdybych se teď třeba rozhodla, že obejdu svět a vážně bych vyrazila, nebo že napíšu román a do měsíce by ležely na stole svázané tři stovky popsaných papírů. Vím, jak je ten pocit vzácný a jaký má jepičí život – budu ráda, když přetrvá, než usnu. Když si ho budu chtít znovu vybavit, nepodaří se mi to. A proto si o něm píšu sem, aby mi nevyklouznul aspoň ze vzpomínek. Abych v něj uvěřila – ráno anebo až se budu potřebovat uklidnit v těch většinových dnech, kdy mě zachvátí panika, že na tohle nemám. 

Máš – hele. :)