READ MY NOTES: Čtyři tisíce týdnů

Na této planetě nám bylo, pokud to dobře půjde, vyměřeno zhruba 4000 týdnů. Co s nimi uděláte? Právě jsem dočetla knížku, která mi překopává většinu přesvědčení, co jsem si hýčkala o time managementu, čistém stole, schopnosti sladit mateřství s věčně plným kalendářem a tisícem zájmů - totiž že to někdy půjde, jen přijít na nějaký pro mě vhodnější systém a být disciplinovanější, třeba vstávat ráno alespoň půl hodiny před dětmi. Tato kniha říká, že to nepůjde, i kdybych byla plánovač roku a neuspěla spát. A že to nevadí. Čtení mě hodně bolelo, ale na konci bylo překvapivě uklidňující. Stejně jako výpisky, které si teď po sobě čtu. 

To úplně poslední, za co cítíme vděk, přece je, že vůbec jsme. Víte, nemuseli jste tady být. Nemuseli jste tady být. Ale jste. 

Nikdy nepřijde den, kdy konečně budete mít všechno pod kontrolou – kdy postavíte hráz záplavě e-mailů, kdy se seznamy úkolů přestanou prodlužovat, kdy budete plnit všechny svoje závazky v práci i doma, kdy se na vás nikdo nebude zlobit, že jste nestihli termín nebo něco nechali ležet ladem, a kdy se stanete plně optimalizovaným člověkem, který se konečně, konečně může vrhnout na věci, o něž má v životě jít. Začněme přiznáním porážky: nic z toho se nikdy nestane. A víte co? To je naprosto vynikající zpráva.

Zároveň to znamená odolat svůdnému pokušení "nechat si možnosti otevřené" – což je jen jiný způsob, jak se pokusit získat nad věcmi kontrolu. Místo toho je třeba vědomě přijmout velké, stresující, nevratné závazky, o nichž předem nevíte, zda dopadnou dobře – a ty se nakonec spolehlivě ukážou jako uspokojivější a naplňující. Znamená to postavit se tváří tvář strachu, že něco zmeškáte (FOMO, "fear of missing out"), protože tak pochopíte, že něco zmeškat – přesněji propásnout prakticky všechno – je takřka nevyhnutelné. Jak se ale ukazuje, ve skutečnosti to vlastně problém není: "zmeškat něco" dává našim rozhodnutím smysl.

Cowanová ve své knize More Work for Mother (Více práce pro matku) ukazuje, že pračky a vysavače, tedy přístroje "šetřící práci", hospodyňkám vůbec žádný čas neušetřily. Společenská očekávání stran čistoty jednoduše vzrostla tak, že přínosy nových zařízení vyrovnala. Když jste najednou mohla uvést každou z manželových košil po jediném nošení do perfektně čistého stavu, začalo se zdát, že byste to dělat měla.

Tím se objasňuje, proč je život přeplněný příjemnými aktivitami často méně uspokojivý, než by člověk čekal. Je to pokus hltat dostupné zážitky ve snaze dosáhnout pocitu, že jste skutečně žili. Množství zážitků, které svět nabízí, je však prakticky nekonečné – pokud si jich tedy splníte jen pár, nebudete o nic blíže dojmu, že jste na hostině životních možností hodovali dosyta. Místo toho zjistíte, že jste opět uvázli v pasti efektivity. S každým úspěšně odškrtnutým báječným zážitkem se před vámi otevřou další báječné zážitky, které byste mohli, nebo dokonce měli přidat k těm už absolvovaným. Pocit existenciálního zahlcení se tak ještě prohloubí.

Jestliže vám tedy na určité aktivitě skutečně záleží – třeba na tvůrčím projektu, ale může to dost dobře být i udržování vztahu nebo angažování se ve službách nějakého ušlechtilého projektu —, je jedinou jistou cestou se jí každý den věnovat. Netrapte se tím, že to třeba bude jen chvíle, ani tím, kolik dalších kamenů (také neoddiskutovatelně velkých) usiluje o vaši pozornost. Po letech, kdy si zkoušela udělat čas na práci na ilustracích (a krocení seznamu úkolů a přesouvání položek rozvrhu se neosvědčily), dospěla Abelová k závěru, že jedinou možností je si ten čas nárokovat – jednoduše začít každý den hodinu či dvě kreslit a přijmout důsledky, i když k nim patří zanedbávání jiných věcí..

I podnik na pohled tak požitkářský jako rok cestování s batohem se může stát obětí stejného problému, nebude-li vaším cílem poznat svět, ale – a je to pouhá nuance – zaplnit si mentální skladiště zážitky v naději, že později budete mít pocit dobře využitého života.

Máte-li se plně zabydlet v jediném životě, který kdy dostanete, musíte přestat využívat každičkou volnou hodinu k osobnímu růstu. Dokud naplňujeme každou hodinu dne nějakou formou usilování, udržujeme si víru, že nás to usilování někam vede – do předpokládaného budoucího stavu dokonalosti, do nebeské říše, kde všechno běží hladce, časová omezení nám nepůsobí žádnou bolest a kde jsme osvobozeni od výčitek, že bychom na ospravedlnění své existence měli vynakládat víc energie.

Trávíme své dny honbou za nejrůznějšími metami, kterých toužíme dosáhnout, a přitom u každého konkrétního cíle – třeba u získání definitivy na univerzitě – vždycky platí, že jste ho buď ještě nenaplnili (a jste tedy nespokojeni, protože ještě nemáte to, po čem toužíte), nebo jste ho už dosáhli (a jste tedy nespokojeni, protože jste přišli o cíl, ke kterému byste mohli směřovat).

Chceme-li využít moc trpělivosti jako kreativní sílu v každodenním životě, jsou z praktického hlediska obzvlášť užitečná tři základní pravidla. První z nich je: pěstujte v sobě zálibu v problémech. Za naším nutkáním rychle zdolat každou překážku nebo výzvu ve snaze „mít to z krku“ se obvykle skrývá iluze, že se jednoho dne všech problémů zbavíme. Překážky, které se nám připletou do cesty, pak vnímáme jako dvojnásob problematické: jednak kvůli nim samým, jednak kvůli naší představě, byť podvědomé, že bychom problémy vůbec mít neměli.Stav zcela prostý problémů ovšem zjevně nikdy nenastane. A co víc, ani byste to nechtěli; v bezproblémovém životě by totiž nezbývalo nic hodného námahy, a postrádal by tudíž smysl. Protože co je to vlastně „problém“? Nejobecnější definice říká, že problém je jednoduše něco, co vyžaduje, abyste se tomu věnovali – a kdyby život žádné takové požadavky neobsahoval, nemělo by smysl nic. Jakmile se vzdáte nedosažitelného cíle odstranit z povrchu zemského všechny svoje problémy, otevřete se možnosti pěstovat v sobě vděčnost za to, že život zkrátka je proces zabývání se jedním problémem za druhým, přičemž každému věnujete potřebný čas. Jinými slovy, přítomnost problémů v životě není překážkou smysluplného života, nýbrž jeho podstatou.

James Hollis doporučuje položit si při každém významném životním rozhodnutí otázku: "Posouvá mě tato volba dál, nebo spíš vrací zpátky?" Otázka předchází nutkání rozhodovat se ve snaze zmírnit úzkost a umožňuje nám sledovat hlubší záměry, které s časem máme. 

Je znepokojivé čelit vyhlídce, že možná nikdy nedosáhnete pocitu, že víte, co děláte – v práci, manželství, rodičovství nebo čemkoli jiném. Zároveň je to ale osvobozující, protože tím odpadá hlavní důvod, proč se za svůj současný výkon v těchto oblastech stydět. Pokud se tedy pocit plné kompetentnosti nikdy nedostaví, nemusíte na nic čekat a můžete se do těchto aktivit plně vložit už teď: začněte uskutečňovat odvážné plány, přestaňte hrát při zdi. A ještě více osvobozující je vědomí, že všichni ostatní jsou na stejné lodi, ať už to vědí, nebo ne.

Jak byste nakládali s časem, kdyby vás tolik netrápilo, jestli uvidíte výsledky své práce?