READ MY NOTES: Víc než žena

Poslední tři měsíce mám štěstí na výtečné knihy. "Víc než žena je další" v řadě. První knížku Caitlin Moran jsem dostala ke třicátinám a přečetla ji s nadšením, že nic lepšího o ženství už nikdy nenajdu. A ono ano! Jak Caitlin stárne, píše snad ještě chytřeji a vtipněji a samozřejmě o životních etapách a tématech, ve kterých se dál protínáme: děti, stárnoucí rodiče, střední věk, botox, úspěch. "Víc než žena" je skvělá kniha: humorná i závažná, chytrá, nemoralizující, na hodně stránkách jsem si řekla: "To je tak přesný!" Níže jsou pasáže, které bych chtěla, aby se mnou zůstaly – když už ne v hlavě, tak aspoň tady na blogu.  

Zprvu se tenhle nápad může jevit nestoudně—platit rodiče, aby se staral o vlastní dítě? To se snad rozumí samo sebou, že se člověk stará o vlastní děti! V tom přece rodičovství spočívá! Co přijde pak—daňová úleva za sex? Jenomže péče o dítě zaměstnává—platíme za ni miliony lidí—, proč za ni tedy neplatit toho, kdo dítě miluje nejvíc? Proč vás láska najednou vylučuje z nároku na plat za odváděnou práci a znemožňuje vám uživit se? Nemůžeme donekonečna jenom plkat o tom, jak důležitá je pro dítě rodičovská láska, a zároveň jasně dávat najevo, že nemá žádnou hodnotu. Velká instituce ti dokazuje, že fakticky stojí o tvou práci, jedině platem. V dnešní Británii vydávají rodiče za péči o dítě nejvyšší částky na světě—v průměru padne 68 procent příjmů méně vydělávajícího partnera, většinou matky, na to, že se někdo cizí stará o její dítě. To by pozorovatel bez servítků shrnul jako důkaz, že si britská vláda necení pracujících matek a jejich dětí.

Upřímně: přirozenost zejména ženy dost často ohrožuje na životě. Přirozeně bych chodila jako kachna, byla poďobaná, měla fádní vlasy a obočí v jednom kuse, otěhotněla bych v sedmnácti a umřela při porodu ve čtyřiadvaceti. Spoustu přirozených věcí můžeme vyhledávat a užívat si je, ale čím jsem starší, tím častěji si říkám, že mojí největší oporou je nepřirozenost. Představa, že by žena měla zůstat taková, jakou ji stvořila příroda, mě dost skličuje. Nepřijímám svůj osud. Patřím k těm, kdo rozhodně chtějí, aby jim život zachraňovaly operace, a/ nebo se nechtějí věčně tvářit jako boží umučení. Proč taky ne? Jsem na zemi jen nakrátko a otevřená všem výdobytkům vědy.

Ty ve vlastním manželství vidíš lásku, v níž je třeba za všech okolností vytrvat—jako při maratonu nebo v bitvě. Něco, v čem dokážou uspět jenom nejnezdolnější a nejurputnější jedinci. „"Láska je zkouška! Když chceš přestát horší časy, musíš prokázat odvahu. Já to nevzdám!" Ale pokud se z lásky stala zkouška—tak dlouhá a tak tvrdá—, vzdala to s tebou sama. To není žádná emocionální maturita, nedostaneš vysvědčení stvrzující, že jsi byla dobrá manželka, že jsi zvládla všechny úkoly, i když vyhlídky nehovořily v tvůj prospěch. V den tvojí smrti ti nikdo nepřijde blahořečit za to, že jsi svědomitě a odevzdaně snášela všechnu tu nespokojenost a neštěstí. Nikdo se nenamáhal navrhnout metály pro neochvějnou choť. Nikdo ti nepočítá body, neměří čas. Na konci tě nečeká žádná odměna. Láska—opravdová, skutečná láska—je sama o sobě zároveň odměnou. To je ta nejjednodušší a nejupřímnější odpověď, kterou ti můžu dát—že láska se odehrává teď. Láska je dneska. Láska je to poslední, co řekl a co cítíš, když zaslechneš jeho klíč v zámku, a jestli spolu dokážete sedět v dešti v autě, poslouchat rádio a říkat si: "Tohle je štěstí. A jestli existuje život po životě, úplně by mi stačilo, kdyby probíhal takhle." Láska je to, co máš—ne to, co si nakonec vysloužíš, ani to, co se náhodou objevuje, jako šek nebo duha. Jestli ji nemáš doma, teď a většinou, nikdy nenastane. Láska, když ji rozebereme na prvočinitele, je náš čas a myšlenky: naše dny. Nemůžeme jiným předávat svoje dny, a nezískat od nich něco na oplátku. Jsou všechno, co máme. Když o ně přijdeme, nic nám ne zbyde.

Dá-li se podle stěn v dívčím pokoji poznat, v jakou ženu by jeho obyvatelka chtěla dospět, dokládá její dům po letech, co jí v tom zabránilo. Prozatím. Jednou, někdy, budu schopná konečně dožít všechnu tu pozastavenou budoucnost. 

Vybaví se mi, co řekl spisovatel Russell T. Davies v letech, kdy se staral o manžela s nádorem na mozku. "Jsou dva světy—svět těch, kterým je dobře, a svět těch, kterým je zle. Nikdo ze světa zdravých si nedovede představit svět nemocných. A nikdo ze světa těch, kterým je zle, už si nevzpomíná, jak se žilo ve světě těch, kterým je dobře. Připadá jim jako zázrak, že vůbec existoval. A bojí se, že pro ně už do něj není návratu."

Věříme, že láska je ta nejmocnější síla na zemi—říká se nám, že po ní touží každičká lidská bytost víc než po čem jiném. A z její existence obrovsky těží i naše hospodářství—protože neplacená domácí práce a péče umožňuje pracovat placeným zaměstnancům. Je to neviditelný třetí pilíř naší ekonomiky. A nikdy se o ní nemluví s vážností, jakou si zaslouží. „Péče“, „láska“ a „pomoc“ jsou jediná slova, která máme—kratinká, prostá, dětská slova, která ani zdaleka nevystihují, co se skutečně odehrává během desetileté péče o rodiče s demencí, při provázení schizofrenika paranoidní epizodou, při obvazování ran blízkého se sklonem k sebepoškozování, jaké úsilí vyžaduje být oporou bipolárnímu partnerovi při záchvatu mánie nebo opakovaných depresích. Nebo co všechno vyžaduje výchova dětí. Tak náročné dlouhodobé a každodenní situace vyžadují opravdu nepostradatelné schopnosti, nevýslovnou sílu, duchaplnost a trpělivost.

Přečtěte si ji, stojí za to. 

Knihu vydalo nakladatelství Host.