Benjamín ve škole a moje velká otázka: je důležitější vzdělání mých dětí, nebo společenská rovnost?

Můj malinký Benjamín je od včerejška předškolák. Účelem předškolního ročníku je samozřejmě příprava na povinnou školní docházku, kterou zahajují děti v Česku i v Americe ve věku 6 let. Ať už tedy příští rok budeme v Evropě nebo v Americe, ale i pokud někde jinde ve světě, naskočí do školy připravený. V Americe, na rozdíl do ČR, není předškolní vzdělání povinné, takže teoreticky bych mohla mít Benjamína ještě doma nebo ve školce, kam chodil dosud. Mnoho škol ale zařazuje poslední předškolní ročník do svého programu a my jsme tuto možnost dostali coby B. pracovní benefit. Předškolní vzdělání je předstupeň soustavy K – 12, jak se v USA říká vzdělávání v základní, nižší a vyšší střední škole – tj. 6 let plus 3 ročníky plus další 3 ročníky. Škola, kam Benjamín začal chodil, je obrovská instituce, která obsáhne tohle vzdělání úplně celé. Teoreticky pokud bychom zůstali dál v Kuala Lumpur, mohl by v ní za mnoho let skončit maturitou. 

Podobně jako u turecké a malajsijské školky, i tuhle školu jsme vybrali spíš částečně. Dostali jsme možnost vybrat si jakoukoliv mezinárodní školu, kde je vzdělání v angličtině, což je logické, vzhledem k B. práci na americké ambasádě. Tahle ale splňovala rovnou několik požadavků - je v angličtině, je za rohem našeho bydliště a chodí do ní skoro všechny děti, které známe. Nebylo co řešit. 

Je to elitní ústav, který ve mně vzbuzuje naprosté nadšení a zároveň jisté pohnutí. Chtěli jsme ho všichni okusit, což je důvod, proč do něj Benjamín naskočil. A teď vám vysvětlím ty ambivalentní pocity.  

Školní kampus vypadá jako hi-tech univerzitní městečko, kde se – z toho mála, co jsem zatím stihla objevit – klade vysoký důraz na spolupráci škola – rodič, znalosti, ale i to, aby dítě mohlo rozvíjet podle svého tempa a opakovaně prožívalo pocity úspěchu. Součástí kampusu jsou tři knihovny, několik vědeckých laboratoří, několik hřišť, atletický ovál, dvě tělocvičny, dva tenisové kurty, tři bazény, divadlo a mnoho dalšího. Ve třídě je maximálně 17 dětí, jedna paní učitelka a jedna asistentka. Když jsem tam v květnu vkročila poprvé, byla jsem z toho tak v šoku, že jsem se v přijímací kanceláři vzmohla jen na trapný vtip: "Nemohla bych tady studovat se svým synem? Nebo aspoň chodit do knihovny?""Můžete sem chodit do kavárny, až na něj budete čekat," zasmála se paní recepční a já jsem věděla, že budu. Ostatně, tahle škola, pokud vím, je jeden z mnoha důvodů, proč si diplomaté a expati z celého světa přejí pracovat v Kuala Lumpur. V řadě míst světa jsou výborné školy, ale v domovině je většinou nemáte jako pracovní benefit za naprosto minimální nebo dokonce nulové školné. 

Benjamín se do "kindergarten" těšil. Je citlivý, ale spíš extrovert, nedělá mu problém včlenit se do nového kolektivu, mluvit s lidmi, být s lidmi, naopak, potřebuje kolem sebe kamarády a společnost. Přesto, když jsem ho včera do školy přivedla, a paní učitelka (Holanďanka, která ovšem vyrostla „na cestě“, částečně v Dubaji, v Singapuru, v Egyptě a tak dál) ho vítala, bylo vidět, jak je naměkko, a já s ním. 

S čím se vnitřně peru je fakt, že škola je soukromá a má špičkovou kvalitu, takže do ní chodí děti, které si to díky svým rodičům mohou dovolit. Děti, včetně mého syna, se tak dostávají do určité sociální bubliny a ztrácejí sociální bohatství. V téhle škole Benjamín nepozná děti napříč spektrem, ale jen svoji bublinu, ve které prací zvýhodnění nebo dobře situovaní rodiče, v Kuala Lumpur hlavně čínští, ženou děti mocně kupředu. Samozřejmě, že pro své dítě chci tu nejlepší možnou školu, a když ji teď mám, jsem za ni vděčná. Zároveň mi to nedá nepřemýšlet o tom, co jsem se dočetla v knize Slepé skvrny od Dana Prokopa o tom, jak je výběrové vzdělání znevýhodňující pro děti z nízkopříjmových skupin a děti rodičů s menším zájmem. Je jasné, že takhle rozevřené nůžky vedou ke kastování a postupem času k dalšímu prohlubování rozdílů a jakési společenské krizi. Ačkoliv mě uklidňuje, jak píše Dan Prokop, že tohle rozdělení společnosti naplno začíná AŽ v páté třídě základní školy. Otázka je ale pořád stejná: vybrala bych si nějakou takovou podobnou "lepší" školu pro svého syna i "doma", například od páté třídy dál víceleté gymnázium?  Jinými slovy: je pro mě důležitější inkluze a budoucnost společnosti, nebo vzdělání mých dětí? Upřímně: asi to druhé, jakkoliv je to pokrytecké. A cítím jistou úlevu, že momentálně jsou za mě tyhle věci vyřešené tím, co je nám dané. 

Což mě ovšem vede k další věci. Naše diplomatická mise v Kuala Lumpur potrvá už pouze rok. Pro Benjamína to znamená, že po tomto školním roce bude muset z této školy odejít – a kam, to nevíme. Pokud nepojedeme nikam dál, což je vzhledem k pobytu v Turecku a teď v Malajsii nepravděpodobné, vrátíme se do USA nebo do České republiky. V obou zemích také existují skvělé školy, ale samozřejmě stojí majlant, speciálně ty anglické v Česku, a bude to tedy něco, co si nebudeme moct dovolit. S velkou pravděpodobností tak Benjamín zamíří do klasické státní školy, což vzhledem k předchozímu odstavci vůbec nic proti nim, ale všichni víme, jak se člověku odchází z něčeho perfektního do ... no, obyčejného. Vím už teď, že v Malajsii si po všech stránkách užíváme skoro toho nejlepšího, co můžeme. Stěhování pro nás bude náročné po všech stránkách, a o to náročnější, pokud si Benjamín tuhle školu zamiluje a na konci roku nám řekne, že už nikdy nechce jinam. Speciálně do první třídy nějaké základky, kde se mluví jenom česky, což byla mimochodem jeho největší obava při nástupu do této školy. Budou mu tam učitelé a kamarádi rozumět, když mluví hlavně anglicky? :) 

Mám z toho vítr už teď, když to píšu, možná víc kvůli sobě, než kvůli mimořádně adaptabilnímu synovi, a to nám předškolní rok teprve začal. Každý den si slibuju, že si ho maximálně vychutnáme, protože nejspíš bude první a poslední v takovém prostředí, já že začnu se španělštinou, kterou má Benjamín povinně každý druhý den, abych ho podpořila, užijeme si všechny vedlejší aktivity, které škola nabízí a já si odnesu maximum ze zákulisí, co mi může dál rozšířit obzory, mysl a přemýšlení a případném dalším vzdělávání dětí. Zajímá mě to velmi, protože i když to není moje profese, je to něco, co jsem vystudovala, a zároveň jsem přesvědčená, že jestli existuje nějaký funkční recept na po všech stránkách lepší svět, jmenuje se vzdělání.