Věk je jen číslo, dokud vám děti neřeknou, ať uděláte kotoul

Zjistila jsem, že je mi opravdu čtyřicet, jakkoliv moje nastavení, že nic není nemožné a jakási dychtivost po životě říkají něco jiného a v mé mysli mi ubírají minimálně deset let. :)

Jak jsem na to přišla?

V domě, kde bydlíme, máme hřiště a na něm několik tyčí připomínajících hrazdy na kotouly a výmyky. Kluci se na ně různě vytahují, houpají se jako opice a pak seskakují. Včera mi ale Benjamín řekl, že se v gymnastice naučil kotouly na hrazdě - dopředu i dozadu - a rád by mi oba ukázal. První mu úplně nevyšel, špatně se chytil, a tak jsem mu, mentálně nastavená na známé klišé, že věk je přece jen číslo, řekla, že mu to předvedu. Hele! 

Vytáhla jsem se nahoru a ... a tam jsem se zasekla. Strachem. Ne že se znemožním před svými nebo jinými dětmi a pár filipínskými chůvami, ale strachem z toho, že tyč je relativně nízko u země a že se tam nevejdu (ve skutečnosti je tam místa pro dvoumetrového chlapa), že půjdu hlavou k zemi, že se nezvládnu přetočit a zůstanu tam nějak divně viset, že si něco udělám a co potom... Jak byly tyhle věci kdysi samozřejmé! Ani mě nenapadly! A kdy se to stalo, že moje hlava najednou říká ne? 

Musím přiznat, že mě to dost zaskočilo, protože jestli si s dětmi v něčem věřím, že s nimi dokážu držet jakž takž krok, je to ve sportu. Teď jsem ale zjistila, že si věřím víc, než na co mám odvahu a zřejmě i fyzickou kapacitu. Jako vtipné příhodě, kterou teď píšu, se tomu směju. Ale zároveň je mi z toho i trochu smutno a nejsem s tím srovnaná: mám to přijmout, nebo se hecnout, překonat strach a vrhnout se hlavou dolů? Vždyť je mi teprve čtyřicet!