LONGREAD: 5 dobrých českých věcí, které už beru skoro automaticky (a nechci, tak si je sem píšu)

Vždycky jsem měla a pořád mám velkou slabost pro české léto. V minulosti pro mě znamenalo hlavně rodinu a kamarády, které jsem dlouho neviděla. Ale taky koupák, jahody, ostružiny trhané rovnou do pusy, nálož zeleniny z rodičovské zahrady, opékání, pole, kombajny... To všechno ve mně i letos probouzí prázdninový pocit návratu do dětství. Ačkoliv jsem si navalila tolik psaní, že nevím, jestli si ho stihnu pořádně užít, než zmizí. Nemůžu říct, že by mi bylo úplně jedno, jaké je počasí – zrovna letošní červenec mě dost zklamal. O to víc si to teď vynahrazuju. Mimochodem, moje láska k létu trvá fakt dlouho – koukněte na tento fejeton, co jsem o ní psala už před třemi lety, těsně po odletu zpátky do Malajsie.

Když Benjamín začal loni v září chodit na bubny, vyzvedával ho jednou z hodiny B. "Tos věděla, že je tam úplně sám? A že jeho učitel hraje v brněnské filharmonii?" Jo – věděla. Výuka je totiž jeden na jednoho a pedagogové bývají špičkoví hudebníci. "Kolik za to platíme?" ptal se. "Dva tisíce sto korun," odpověděla jsem. "No, drahý to teda je, ale vlastně jako v USA." – "To je ale na pololetí!" řekla jsem. Myslím, že mi tu cenu nevěří dodnes. Nejde ale jenom o cenu. V Česku je přes 500! ZUŠ, které pomáhají vychovávat budoucí hudebníky, tanečníky, herce nebo výtvarníky. Nevím o tom, že by takhle ve velkém fungovaly kdykoliv jinde – je to unikání český poklad. Velmi oceňuju i to, jak se za poslední roky změnily. Pořád je tam hudební nauka, co začíná ve 13:00 hodin, takže do ní nemůže žádné dítě, které nenavštěvuje klasickou českou školu. A pořád se tam známkuje. Ale! Když jsem do jedné chodila já, hrála jsem na klavír otrocky jenom stupnice. Nikdy se mě nikdo nezeptal, co bych na klavír chtěla umět, jaká je moje oblíbená písnička, jestli je něco, co by mi pomohlo, aby mě bavilo k němu sednout a cvičit…Absolvovat ročník jsem musela na koncertě hraním bez not, z čehož mám trému dodnes. Benjamín absolvoval loňský rok s přehrávkou rytmů před třemi učiteli, ale taky s  "Believer" od Imagine Dragons – a když požádá o písničku z Minecraftu, není to problém. A myslím, že nejen proto, že jeho učitel je o generaci mladší než já. :) 

Pořád mě udiví, když jdu po náměstí a narazím na koncert, divadlo, akci pro děti, workshop - často naprosto skvělé a zdarma. To je pro mě kontrast například ve srovnání s USA, kde se kultura na každém rohu rozhodně neodehrává. Tam jsou kulturní akce většinou pro uzavřenou společnost, která na ně má (a musí mít hodně) peněz. A protože stojí stovky dolarů, musí působit velkolepě, abyste měli pocit, že si hodně kupujete: hluk, efekty, show... Obvykle proto nejde o intelektuální kulturu jako v Evropě, ale spíš o nějaké ukřičené vystoupení, na které je navíc dost jedno, jak se obléknete, hlavně abyste si koupili nějaký merch. Asijkou kulturu jsem moc nepoznala (to asi taky něco svědčí o jejím množství nebo kvalitě), proto si evropský kontrast moc užívám. Ani si nepamatuju nikoho, koho jsem v Asii potkala, kdo by byl ke kultuře nějak vedený - fikci lidi kolem četli málo, v divadle byli lidé, pokud tam tedy byli, třeba jednou v životě, místo do muzea chodili do chrámu, kde to v čínských a hlavně indických hýřilo všemi barvami duhy (a čím barevnější bůh, tím hlouběji bylo nutné se mu klanět) nebo do multiplexu, případně do shopping mallu. Takže jeden tip: pokud jste v Brně, koukněte třeba na tento koncert k zahájení sezony v Janáčkově divadle. Byli jsme tam loni a byl to naprosto famózní zážitek.

Ať jsme kdekoliv, od trampolínového parku po hotel v Jeseníkách, když dopijeme vodu, pořád mi chvilku trvá, než mi dojde, že další nemusím jít vyptat na recepci nebo nikam kupovat, ale můžu si ji prostě napustit z kohoutku. A – je čistá, nezávadná, na většině míst opravdu dobře chutná. Je mi jasné, že tohle člověk docení až ve chvíli, kdy žije v zemi, kdy si i zuby musí čistit balenou vodou. Anebo právě ve chvíli, kdy z takové země přijede zpátky do Česka a tam najednou stačí otočit kohoutkem. Pořád mám ještě momenty, kdy mi to přijde podezřelé.... I tady v jakési boudě na břehu řeky je pitná? ověřuju si. Ano – je. 

Když nepočítám ty v supermarketu u pokladen s pokladními, mám pocit, že v Česku fronty skoro neexistují. V Asii se stojí na všechno – na stůl v restauraci, na vstup do památek, na atrakci v parku. V Japonsku jsem zažila, že lidem nevadí čekat hodinu a víc na ulici na stup do restaurace. V Malajsii lidé taky čekají rádi. V Česku bychom šli dávno jinam nebo prostě vůbec nešli. Jak jsem si ověřila tento týden, někteří si - nejspíš z historických důvodů - klidně odepřeme i koupališťový tobogan nebo dětem párek v rohlíku než čekat v řadě, kde jsou před vámi DVA! lidé – a dva dospělí jsou podle mě nejdelší česká fronta. No – radost. A zrovna na tuhle jsem si zvykla dost rychle.