OKAMŽIK RADOSTI: Dobrá taktika, jak se přestat bát

02.11.25

Dneska jsem si do hlavy zapsala setkání s jednou zajímavou ženou, která toho má za sebou opravdu hodně: stěhování po světě tam a zpátky, rozvod, nemoc… a přesto pořád obrovskou chuť do života. A také odvahu pouštět se do věcí, které by dělat nemusela. Třeba nedávno opustila stabilní zaměstnání, aby z ničeho vybudovala kulturní projekt s velkým přesahem. (Zatím nemůžu prozradit víc, nezlobte se.)


Píšu o ní ale z jiného důvodu. Povídaly jsme si o tom, že jednou z největších životních překážek je pro většinu lidí strach.

"Copak ty ses nikdy nebála?" zeptala jsem se jí.

Zasmála se. Bojí se pořád. Ať už toho, že po našem setkání měla jít k zubařce, nebo proto, že se jí strach svírá jen tak – preventivně. Aby ji eventuální pohroma nezastihla nepřipravenou.

A právě to ji naučilo se strachem pracovat. Aby žádná "jobovka" nepřišla jen tak, připravuje se na ni. Konkrétně tak, že si v hlavě vytvoří ten nejhorší možný scénář a rozebere ho na prvočinitele.

Například:
Co přesně mi nahání strach ze zubařky?
Že mi najde kaz? Dobře, nechám si ho opravit.
Že to bude něco stát? Bude. Ale zruinuje mě to? Nejspíš ne.
Že najde něco horšího? Dobře – a co bych dělala potom? Šla bych se léčit.
Že to nemusí dopadnout a můžu umřít? Ano, může se to stát. Ale jednou umřeme všichni.
A tak dál.

Tento přístup je skvělý v tom, že se dá aplikovat na cokoliv. Od dopisu z magistrátu přes strach z létání až po obavy z vážné nemoci. Všechno jsou to menší či větší strachy – žádný není zanedbatelný. Ale když je člověk rozebere na prvočinitele, přestanou být tak mučivé. Bojí se o kousek míň. A někdy právě o ten kousek, který je potřeba k tomu, aby dal v padesáti po patnácti letech výpověď a řekl si: "Zkusím to."

A co když to nevyjde?
Nejspíš nebudu mít projekt ani peníze.
Přijdu kvůli tomu o dům?
Nejspíš ne. A i kdyby, můžu jít do nájmu.
A co když nebudu mít ani na nájem?
Mám přece kamarády, kteří by mi pomohli. S bydlením i hledáním práce. 
A co když práci neseženu?
A tak dál. Princip už znáte.

Anebo: Co když sem napíšu tento text a nebude pod ním ani jeden komentář? Nikdo si ho nepřečte?
To by bylo smutné… ale přestanu kvůli tomu psát? Ne.

Přišlo mi to jako hezká, jednoduchá taktika, jak na strach. Tak ji posílám dál.

A ilustrační fotce, kterou jsem si k textu našla, jsem prostě nedokázala odolat. :)

Novější příspěvek
Starší příspěvek
2 komentáře