Jak to vlastně máte v Česku s Ježíškem?

 

Dnešního Mikuláše – na rozdíl od let v Kuala Lumpur – přiznám se trochu pomíjím. Benjamín už v Kuala Lumpur odhalil, že "Mikuláš je myslím Honzíkův táta", víc jsme se o tom ale nikdy nebavili. Letos to vezmu jednoduše: když se zeptá, řeknu mu, že nejen anděl a čert jsou "z lidu", jak to zná z Malajsie. Upřímně přiznám, že i Mikuláš bývá často někdo z dospělých – někdo, kdo přijde dětem připomenout tradici štědrosti, dobra a začátek adventu. Je to takové malé "kouzelno", které dělá radost všem kolem. A proto se dávají drobné dárky. 

U nás je Mikuláš kromě školy a školky nechá taky u babičky. A kdo ví, jestli tam náhodou nepřijde zrovna v době, kdy budou kluci na přespávačce v Jump Parku… ten pravý. Ačkoliv Benjamín už spoustu věcí kolem Vánoc tuší, úplně jistý si není. Ježíška i Santu ještě minulý týden zmiňoval tak samozřejmě, jako by o jejich existenci nebylo pochyb.

S Ježíškem už to ale letos bude náročnější. Protože jsme zvyklí dodržovat českou i americkou tradici, od narození kluků rozděluju dárky na dvě nadílky – jednu dostanou čtyřiadvacátého večer od Ježíška, další pětadvacátého ráno od Santy. 

Vždycky jim říkám, jaké mají štěstí: díky tomu, že pocházejí ze dvou zemí, mají dvojitou nadílku. Jen ji držím v rozumných mezích. 

Když letos psali Ježíškovi, pochopitelně si z katalogu různých hračkářství vystřihli každý asi 50 obrázků věcí, které hrozně nutně potřebují. Dohodli jsme se ale, že z hromádky vyberou tři nejdůležitější. K tomu najdeme pro každého jednu praktickou věc – třeba elektrický kartáček, o kterém Oliver mluví, ale pod tíhou obrázků autíček nebo svítících ještěrek lezoucích po stropě samozřejmě zapomíná. Pak si mohou přát ještě jednu věc společně. 

S takovým přístupem je pro mě vánoční nakupování mnohem jednodušší. Nemám výčitky z hromadění věcí a kluci dostanou, co doopravdy chtějí. Já občas do košíku přihodím něco navíc - knížku nebo letos nalepovací hvězdy nad postel, které jsme si přivezli z KL a teď už skoro všechny popadaly.

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o Ježíškovi a Santovi tak, že dětem lžu. Dokud chtějí věřit, budou věřit. Já jsem to jako malá holka absolutně milovala. A i když jsem pak už tušila, jak to rodiče dělají a měla zachovat tajemství pro bráchu, pořád mě to těšilo. 

Až se mě kluci zeptají přímo, řeknu jim, že ve společnosti si hrajeme na to, že dárky nosí Ježíšek. Někdo na jeho existenci věří doslova, někdo jenom ve své fantazii. 

Upřímně tu otázku čekám od Benjamína každý den. Otázky na papír všude v obchodech jsem loni ještě ustála – rodiče přece Ježíškovi musí trochu pomoct a aspoň ten papír mu připravit, aby to všechno stihnul. 

Letos je ale první rok, kdy Benjamín opravdu dobře čte – hlavně všechny billboardy na nákup vánočních dárků po cestě do a ze školy. A reklamy se vysvětlují hůř než papír. 

K tomu má od září v rozvrhu IT – učí se vyhledávat na Googlu a povídají si o technologiích. A kolik úsilí dá třeťákovi napsat do ChatGPT: "Existuje Ježíšek?" - Žádné. Anebo si přečíst tento blog? – To už naštěstí trochu ano. 

Netuším, jak to mají jeho spolužáci z celého světa, jestli si o tom povídají o přestávkách, kdo věří a kdo ne. Paní učitelka z JAR jim vypráví o Santovi, který k ní domů jezdí v plavkách, protože v zimě je v JAR tropické léto. (To mě pobavilo.) 

Letos se ale stala ještě jedna věc, kvůli které pro mě bude složitější tradici Ježíška udržet. Špatně jsem schovala dva dárky – a Benjamín je našel, když hledal zavazadlo na cestu do Prahy. Byly to naštěstí maličkosti, čehož využiju a nadělím mu je v neděli k jmeninám. Co mě ale zarazilo: jak se mi se vším svěřuje, s dárkovým objevem za mnou zatím nepřišel. Já ho poznala podle židle u skříně a rozházené zásuvky ve skříni. Drží se zpátky, protože si myslí, že bych se zlobila? Protože netuší, jak to je a čeká, jak se to vyvine? Anebo proto, že je tak emočně vyspělý a nechce tradici zkazit sobě, mně, nikomu? Párkrát jsem se snažila na Ježíška přivést řeč, ale neprozradil se. A tak to nechávám být – uvidíme.

Koncept Ježíška bych chtěla udržet hlavně kvůli Oliverovi, který samozřejmě věří a nepochybuje. Vím, že jakmile prohlédne jeden, nebude dlouho trvat, aby prozřel i druhý. A letos by mi to bylo ještě líto. A příští rok taky. :)

V čem jsou Vánoce v Česku jiné, že tradice se nám prohodily. Zatímco v Kuala Lumpur vládl Santa a udržet koncept Ježíška pro mě bylo stejně složité jako udržet češtinu – musela jsem na tom cíleně pracovat, klukům o Ježíškovi číst, vyprávět a pak ho samozřejmě připravit, v Česku je to naopak. Ježíšek vede, Santa je spíš zvyk, vzpomínka, tradice. 

Moc se mi líbí české vánoční kouzelno: Advent, trhy, koncerty, prodej stromků, koledy v ulicích. Na klucích je vidět, že jsou teď pro ně Vánoce reálnější – není to jen "den, kdy začínají prázdniny", ale celé období těšení, cukroví, prskavek, výletů a zvědavosti, ke kterému patří Ježíšek mnohem samozřejměji než když jsem o něm v Kuala Lumpur jen mluvila. 

S přestěhováním nám z naší tradice vypadl i Grinch. Ten pololaskavý, pololišácký, který chodil na americkou ambasádu se Santou a házel po dětech umělý sníh. Zajímavé je, že když tu není, kluci ho zatím nepostrádají a nepoptávají – teda kromě toho ve filmu. 

Čtyřiadvacátého oslavíme doma – klasicky, se salátem, kaprem a světýlky, která se nějak rozsvítí v době, kdy budeme na večerní procházce. Až se vrátíme, dárky se najednou objeví pod stromečkem. Pětadvacátého ráno oslavíme Santu. A na oběd pojedeme k české babičce. K tomu filmy, pohádky, koledy, bruslení, knihy… Těším se moc.

Hodně by mě zajímalo, jak to mají v hlavě poskládané kluci - co se jim tam hodí za otázky, nejasnosti, nejistoty, tajnosti, čemu věří nebo nevěří. Dokud se sami nezeptají, nechám je věřit podle toho, kam je jejich fantazie pustí. 

A sama jsem zvědavá, o co se z ní  během svátků podělí.