Zemřela Sophie Kinsella, žena, která mě naučila číst v angličtině

Zpráva o její smrti mě hodně zasáhla. Sophie Kinsella, která dřív psala pod svým pravým jménem Madeleine Sophie Wickham, je totiž ženou, díky které jsem kdysi začala číst v angličtině. V první dekádě nového milénia publikovala jednoduše psané knihy, kterým člověk porozuměl i tehdy, když byl v angličtině věčný začátečník. První kniha, kterou napsala a kterou jsem jsem od ní přečetla právě v angličtině, byla Confessions of a Shopaholic. Nešlo jen o to, že jsem díky jednoduchému jazyku neměla po třech stránkách pocit, že jsem loser, protože nerozumím kontextu ani každému druhému slovíčku. Dokonce se mi stalo, že jsem si čtení v angličtině užila. 

Bavil mě příběh Becky Bloomwood, ekonomické novinářky, která má čtenářům radit s osobními financemi, zatímco sama má přečerpané kreditky, spotřebitelské úvěry a v podstatě denně očekává exekuci. Ona však dál vesele nakupuje. Ano – nezní to jako žádná "velká literatura". A taky není. Ale mně v něčem změnila život.

Večer po přečtení zprávy o její smrti, jsem dlouho přemýšlela o tom, jaký by byl můj život bez knih Sophie Kinselly. To, že jsem v roce 2011 začala uvažovat o studiu v Austrálii a chtěla se naučit lépe anglicky, je totiž do jisté míry taky její zásluha. A to, že jsem tam nakonec skutečně odjela, je zase díky jedné větě přítele mé kamarádky. Řekl mi tehdy: "Jeď, tady za rok o nic nepřijdeš." K tomu mi ještě předal kontakt na ženu, která mi pomohla zařídit víza, školu... Vtipné na tom je, že od té doby jsme se neviděli a dneska by si to nejspíš ani nepamatoval. Kdybychom se potkali na ulici, možná se nepoznáme.

To, že jsem začala publikovat v časopisech, je zase zásluha jedné ženy, která mi jednoho dne zavolala z redakce časopisu, že se jí líbí článek, který jsem tam poslala - na popud paní, která mi pronajímala byt. "A nechce napsat něco dalšího?" zeptala se mě. A já chtěla. 

Často máme představu, že život člověku mění jen velké věci: pár zásadních milníků, partnerů, přátel. A podobně maximalisticky pak přistupujeme i k sobě samým. Myslíme si, že náš život má význam jen tehdy, když ho rámují velké nápady, kroky nebo činy. Tíhneme k přehnaným nárokům na to, co je důležité a hodnotné – a propadáme depresi, když nejsme mimořádní a neoslovujeme mimořádné množství lidí. (Taky se mě to týká.)

Ano, Sophie Kinselle se s padesáti miliony prodaných knih mimořádnost nakonec povedla. Ale i kdyby se její kniha prodala jenom v jediné kopii – a tu bych si vzala do ruky já – její vliv na moji angličtinu a život by byl stejně nepopiratelný.

Co mě ale během včerejšího přemýšlení dojímalo ještě víc, byla představa, kolika lidem jsem třeba nevědomky změnila život já. A kolika jste ho možná změnili vy. Jednou větou. Jedním laskavým gestem.

Smrt Sophie Kinselly v 55 letech je rána. Ale já mám spisovatelce za co být vděčná.