Tak jak: slovní hodnocení, nebo známky?

Poslední dny každého měsíce pro mě bývají náročnější kvůli různým deadlinům a uzávěrkám. Znamená to psát a číst hodně textů. Mám to ráda, přemíra písmen mi nikdy nevadila.

Přesto jsem si dnes ráno, když jsem v e-mailu našla desetistránkové vysvědčení svého syna, v první chvíli povzdechla, proč je to proboha tak dlouhé! Vzápětí jsem přemýšlela, kolik dětí má na vysvědčení víceméně podobné texty a jak velkou část z nich dnes už píše umělá inteligence. 

Dva roky zpátky jsem tady psala, jak oceňuju, že ve škole v Malajsii nejsou na vysvědčení známky, kdy číslo vysílá poměrně jasnou zprávu o tom, jak dítě je nebo není v něčem dobré, nic víc se ale nedozvím. Dneska, a možná je to tím, že jsem zrovna zavalená prací, to vnímám skoro naopak. Známky by mi na první pohled poskytly mnohem jasnější vodítko než slova "Beginning/Approaching/Achieving/Excelling", každé rozepsané zhruba na dvacet řádků, které jsou ovšem z velké části o náplni vyučovacích hodin, protože jeden učitel těžko napíše o každém dítěti na konci pololetí smysluplnou novelu. Momentálně by mi nejvíc vyhovala nějaká kombinace známek s krátkým hodnocením v každém předmětu, dovedu si představit čtyři, pět řádků, na úplném začátku vyzdvižení, co jde dítěti dobře, na konci doporučení, na co se zaměřit a tečku. 

Celé mě to ale vede i k jiné úvaze. Pokud se postoj rodiče takhle proměňuje v čase - a navíc to každý z nás vidí trochu jinak - může na to škola vůbec nějak adekvátně reagovat? Snažím se být vůči institucím, jejich vedení i učitelům shovívavá - trochu vím, jak ta práce vypadá zevnitř. Spíš si říkám, proč si všichni tak přiděláváme práci, která přináší hlavně další práci.