Oliver má 6!

Táhne mě to spíš k tomu ho sem dát. Svoje postřehy klukům schovávám, letošní Benjamínův mám ovšem - nejspíš proto, že není veřejný - od začátku února rozepsaný v poznámkách. Stačilo by ho jen dotvarovat, opravit překlepy, zeditovat… a stejně toho ve všednodenním provozu nejsem schopná.

O víkendu dostal Oliver od mých rodičů školní tašku. Bude ji potřebovat už za měsíc a kousek na "Loučení s předškoláky". Už když ji rozbaloval, znovu mi došlo to, na co poslední dny myslím často: mám doma tak velké děti, že se naplnila jedna zásadní etapa mateřství.

Na jednu stranu se těším, že kluci budou chodit do stejné školy, některé věci budou jednodušší. Na druhou mě bolí se s čímkoliv loučit... A u školkového věku mého druhého a posledního syna je to ještě melancholičtější. Jako by s tím přicházelo i nějaké varovnání: teď teprve se život zpřísní pevným školním kalendářem. Teprve teď to začne - průlet jednou třídou za druhou!

Hele, přišla jsem bez jakékoliv tašky. 

Nemusím tahat plavky s plínou, to už teda dávno ne, ale ani žádné náhradní oblečení.

Nemusím tahat žádný kočár! 

Nevadí, když neberu svačinu, protože už se dá sníst něco z toho, co je k dispozici kolem. 

Nemusím tahat plavecké kruhy, rukávky, vesty.

Nemusím za kluky mluvit s plavčíkem, většinu věcí si zařídí sami. 

Zavazovat plavky.

Nastavovat brýle - už to umí sami. 

Několikrát denně mi zdůrazní, že už je předškolák. Často mi ukazuje, který se mu kýve zub. A zatímco doteď se hodně inspiroval Benjamínem, začíná mít vlastní hlavu. Taky abych vyrovnala nevýhodnější pozici druhorozeného, podporuju to, co to jen jde. Tak jsem se se nedávno stala kromě plavecké mámy taky fotbalovou.  Jak má obrovský srdce, myslím, že to umí ocenit. Skoro každý den dostanu cestou ze školky kytku. Je to kombinace pampelišek, sedmikrásek, hluchavky, rozrazilu, prostě co zrovna potkáme. On to ale s citem pro kombinaci vybere, sladí a pak přikývne, když mu navrhnu trhat delší stopy, aby mi šla kytka dát do vázy místo malého Ikea svícnu.

Chce se totiž brzo oženit a mohlo by se mu to hodit. Někdy si bere Terku P., jindy "sám sebe, protože se má taky rád". To když mu Terku zrovna přebere jeho většinu dní nejlepší kamarád Tomášek. Baví mě, jak když se mu chce, umí si skládat oblečení, míchat těsto nebo dělat kuličky na Koka sušenky. A zbožňuju jeho smysl pro humor. Nedávno jsem ho poprosila, aby "skočil pro vytištěný papír do tiskárny". Slezl ze židle, postavil se vedle ní, napočítal: "3, 2, 1… hop!" - a skočil. 

S velkým zájmem sleduju i to, jak se hlásí o "úkoly", různá předškolácká cvičení. Je fascinující, jak všechno, co vstřebává, postupně zapadá někam na svoje místo. A jeden den pak přijdeme na autobusovou zastávku, on ukáže na billboard a začne hláskovat:  "L-E-A-S-I-N-G..." Ještě nečte, ale učí se písmenka a otevírá se mu celý nový svět. Musí to být fascinující pocit. Taky bych si ho přála ještě jednou zažít. To zjištění, že za každým obyčejným nápisem se skrývá nějaký význam. Vidím, jakou z toho má radost a jak mu, když otevře knížku, dochází něco velkého - za chvilku si nebude jenom prohlížet obrázky, ale bude číst i texty u nich. Během každých jeho narozenin přemýšlím o tom, co už tenhle kluk všechno zažil. Narodil se v Turecku, ve chvíli, kdy se svět zastavil a jeho máma měla nasazenou roušku, aby se pak planeta roztočila o to rychleji. Život v tropech, zrod umělé inteligence, války, teď už žije druhý rok ve střední Evropě. Což je, když je člověku šest, třetina života.   

Pořád si samozřejmě umí postavit hlavu, zaseknout se. Ale stejně tak si říct o "hug", aby si bouřlivé emoce uklidnil v objetí. Já objímám, co můžu. A občas to prokládám nadáváním na rozházené oblečení, hračky, počmáraný stůl, větama, "jak je možný, že si tam nedá podložku, když jsem to říkala už asi dvacetkrát" a pro uklidnění si pak do mobilu vypisuju věty z podcastů, třeba že "connection before correction" nebo "děti, prádlo, žrádlo – to nikdy nemůžeš vyhrát", zkrátka abych měla i nějaký balanc. 

Jak jsem tady loni psala, že už vidím světlo na konci tunelu, tak jsme k němu za ten rok dojeli. Mám doma a na cesty dalšího parťáka a už šest let nejlepší narozeninový dárek. Jsem nejšťastnější, že jsme si ho pořídili a že přišel o maličko později, než měl, abychom ty dorty a oslavy mohly trochu rozložit... a prodloužit!