Kým jsem?

24.05.26

Mám v knihkupectvích Tramvajáka, novou knihu pro děti. Jezdím na besedy po celé republice s knihou České cizinky, o které mluvím jako o beletrizovaném dokumentu. A čtu na nich ještě z jiné svojí knihy, autofikčního deníku Moje bejby Amerika. "Jak vás mám vlastně představit?" ptala se mě nedávno organizátorka jedné z besed. Autorka jí znělo hrozně genericky – autorek dneska je! Neměla bych něco... specifičtějšího?

Dost mě to zasáhlo, protože s přesným vymezením sama sebe se potýkám celý život. A stejně tak so otázkou, je-li nutné. Považuju se - a začínám tím i svoje besedy - za velmi šťastného člověka, že už zhruba od desíti let mám vizi, že se budu pohybovat v médiích a pracovat s jazykem. Tehdy jsem chtěla být sportovní komentátorka, psaní přišlo až o pár let později. Obecnou trajektorii mám ale odmalička celkem jasnou a na ní i nějaké konkrétní sny nebo vize – vždycky v nich třeba byla kniha. Jsem za to vděčná, protože spousta lidí nenajde ani obecné směrování celý život. 

Zároveň velmi obdivuju lidi, kteří vypadají, že se od začátku jakékoliv své kariéry, umělecké obzvlášť, uměli velmi přesně vymezit, zacílit, definovat a jejich profesní trajektorie tomu odpovídá. Rozvíjejí se, posouvají, drží linii, sklízejí úspěchy, a když se řekne jejich jméno, každému poměrně jasně naskočí, kdo jsou a co od nich mají čekat. Moje díla, moje psaní, jsou oproti tomu chaos (To je ta žena, co napsala České cizinky i Tramvajáka? A co bude dál?) a někteří organizátoři besed nevědí, jak mě definovat. Jsem autofikční autorka? Jsem publicistka? Literární publicistka? Novinářka? Textařka? Dokumentaristka? Aspiruju na autorku pro děti? Nebo kam mě mají zařadit? 

Když mě po úspěšných "Cizinkách" napadlo, že s Benjamínem napíšeme "Tramvajáka", chvilku jsem si říkala, jestli si knížkou pro děti nezbořím nějakou... profesní aspiraci? Jako by kniha pro děti mohla ohrozit cestu k "vážnější" literatuře. K tomu, že když mi to skromnost, pochybnosti a strachy dovolí, sním o tom psát tak kvalitně jako Mariusz Szczygieł, Paolo Giordano nebo Èdouard Louis. Kolikrát už jsem si říkala, že když už si to umím aspoň přiznat v hlavě (a teď i napsat – co se to děje?!), měla bych se zařadit. Vždyť po té jasnosti taky toužím! Ale zároveň vím, že by mě to svazovalo. Nedovolila by mi rozvíjet nápady, které mě v danou chvíli zajímají a tvořit z nich díla, která mi dělají radost. Nepasovaly by to škatulky, kterou jsem si sama vybrala. Tramvaják je toho skvělý příklad. 

Když se podívám na svoje psaní, je to nejvíc jakási časová kapsle - záznam toho, kým jsem v daném okamžiku byla a jak jsem věci viděla. Že se v tom protnu s nějakými čtenáři považuju za jednu z hezkých, nevysvětlitelných záhad tohoto světa. Do prostoru, ve kterém nic netrvá věčně, jsem vnesla zfixovaný výtvor jedné části své osobnosti v určitém čase. Za rok se ta potřeba možná dávno vytratí a pustím se zase do něčeho úplné jiného, než jsem dělala dosud. Anebo právě naopak. Kdo ví? 

A tak přepínám mezi různými podobami svého vlastního já, vnáším do světa další a další odrazy své právě aktuální osobnosti – teď v poslední knize momentálně coby mámy fandů dopravních prostředků - a způsobuju chaos organizátorům besed i sama sobě. 

Momentálně jsem autorka, která zaznamenává lidi, příběhy a momenty - v podobě, která vždy odpovídá tomu, kým právě je. Teď ještě naučit se tu mnohovrstevnatou povahu a zájem dostatečně docenit. A nebýt z ní v rozpacích, když se mě někdo zeptá na jasnou definici. Zatím nemám. 


Novější příspěvek
Starší příspěvek
3 komentáře