Co předám svým dětem?

Pracuju na volné noze, kde mě občas popadne krize, že nutně potřebuju udělat něco se svým životem, jeho rytmem a pravidelným přísunem peněz na bankovní konto. To jsem pak odhodlaná nechat se zaměstnat, nejlépe v korporátu. Než obvykle během pár hodin zjistím, že práce od devíti do pěti není slučitelná s tím, jak žiju ani jak žít chci. Je to vlastně vtipné. Žena se dvěma vysokými školami bude raději v půl čtvrté odpoledne kopat na hřišti do balonu nebo mačkat vidličkou kuličky z těsta na plechu, aby z nich udělala sušenky, než dělat v Excelu KPIčka. Jenže tak to pořád ještě je. Těší mě to a zároveň z toho mám paniku. Ale pak si zase řeknu, že teda ještě rok, než to se mnou děti definitivně přestane bavit. Jsem ráda, že můžu pracovat a zároveň si práci nastavit tak, abych ji mohla přizpůsobit dětem. Nemám tím pádem potlačené všechny svoje polohy, ale nějaký kariérní rozvoj, postup, vyšší výdělek, ze kterého bych jim část mohla investovat, určitě ano. Místo toho jim teď dávám velkou část sebe a čas. 

Plavání? Skoky do vody? Tenis? Fotbal? Počítačová animace? Kroužky a koníčky neberu jako rodičovské prestižáctví ani uhoněnost v zájmu dětí (ačkoliv takhle ke konci školního roku se zrovna trochu uhoněně cítím). Beru je jako šanci dát dětem nové zkušenosti a vyzkoušet si věci, ke kterým by se jinak možná nedostali. Jsou to peníze i čas. Je to rozhodování, co si vybrat teď, co nechat na příště. Je to hledání toho, co je baví a taky trochu překonávání sama sebe. Včetně toho mého u aktivit, u kterých mám tendenci si myslet, že jsou zbytečné, nebezpečné... nebo že bych prostě kluky viděla někde jinde než v tom, co si zvolili sami. Nehodnotím to, podporuju, vozím a bavíme se o tom, co je baví a co ne. Ale taky o tom, že když se k něčemu upíšou a my rodiče tomu obětujeme čas i peníze, kroužek se dochodí, než si vyberou jiný. Ano, někdy tomu obětuju svoje zájmy a jindy ne. Kde je vedle sportoviště nebo hudebky kavárna, beru si počítač a pracuju. Kde se dá běhat, jdu běhat. A když není nic z toho, dá se vždycky číst, mluvit s AI, poslouchat podcast, koukat na děti nebo jen tak čučet do blba – což bych měla trénovat hlavně, ale…!

Platíme dětem kvalitní vzdělání, od nadcházejícího září oběma v angličtině. Beru to tak, že i když žijeme v Česku, jsou světoobčané a chci jim dát světovou šanci. A tím nemyslím Cambridge kurz a doprovod na jazykové zkoušky. Sama jsem zažila, jak je původ z východu a absence světového jazyka jako rodného limitující až diskvalifikační. A že se nedá dohnat, pokud tomu neobětujete všechno. Proto se na budoucnost nedívám optikou další dovolené nebo zvětšení investičního portfolia. To, na které se můžu kouknout v apce, se teď zkrátka nějakou dobu nezvětší. Ale budujeme jiné. Doufám, že základ z něj bude aspoň takový, aby si dovolenou a slušné investiční portfolio jednou kluci mohli vybudovat - a hlavně dobře spravovat - sami. Kdekoliv na světě po tom budou toužit. 

Kdykoliv to jde, děti někam beru. Vyzkoušet nové hřiště za domem. Zajít do pizzerie. Podívat se do Prahy. Vyjet do světa a objevit něco nového. Nebráním se ničemu, pokud na to máme čas, peníze a dává to smysl. V hlavě si to nastavuju tak, že mým cílem není děti někam cíleně směrovat. Chci jim spíš vytvářet podnětné prostředí, ze kterého si samy vyzobnou, co je bude zajímat a bavit. Ano, možná je za tím strach, aby si našli něco, co je bude naplňovat, a netrávili život flákáním. Já vím, že na něm není nic špatného. Pořád to ale beru tak, že když má člověk něco, co ho baví, je to taková berle, co ho udrží v každé životní krizi. Jak nemám skoro nikdy v ničem jasno, tak tohle je zrovna jedna z mála věcí, ve které ano. 

Benjamín se narodil v USA, Oliver v Turecku. Odmalička byli každou chvíli někde po světě. Česko, jeden z jejich domovů, znali hlavně z letních prázdnin. Teď už je to dva roky jinak. Mají pevnější kotvu a větší stabilitu. Čím déle jsme tady, tím víc je Česko místem, které budou dobře znát, jehož jazykem budou mluvit a kterému budou snad trochu rozumět. Když se mě každý čtvrtek ptají, jestli zítra pojedou k babičce a dědovi, vždycky mě to dojme. Nenajedí se z toho - samozřejmě. Ale dávám jim vztahy, vazby, kořeny, snad pocit, že někam patří, mají se kam vracet a vzpomínky, což je taky hodnota. Jak tam vždycky vezmou motyky, kopou na zahradě tunely, lijí do nich vodu a babička je od toho volá na dvůr na buchty s rybízem. 💛