POCITOVKA: Prázdniny v nemocnici

Až mi příští rok v telefonu vyskočí vzpomínky na koupání v přírodním jezírku v Dalově, opékání buřtů tamtéž, skákání šipek do bazénu, fotbal s klukama, jízda Brnem na třicet let starém kole, které už skoro nebrzdí nebo všechny běhy absolvované skoro ve čtyřiceti stupních Celsia, na které jsem po dvou letech přestala být zvyklá, doufám, že k nim jako podkres bude hrát tahle písnička. Perfektně by se k tomu totiž hodila. Včetně věcí a zážitků, ke kterým fotky nemám. 

Na začátku letošního léta jsem si dokonce napsala takzvaný bucket list. Seznam věcí, které bych chtěla během prázdnin stihnout. Netroškařila jsem už jako malá, kdy jsem si myslela, že mi za dva měsíce dorostou vlasy o dvacet centimetrů, a netroškařím ani teď jako dospělá.

Kromě toho, že jsem si ho chtěla dát sem na blog a taktéž jsem chtěla zásadně pohnout se dvěma knihami, jsem si plánovala koupit konečně kolo a dojet na něm společně s Benjamínem z Brna do Vídně. Vrátit se k tenisu. Zkusit udělat domácí langoše. Dát si drink na Panelce v Lulči. Letní kino s dětmi. A jedno bez nich. Vyjet na poslední chvíli někam na výlet - Berlín, Kodaň - a ráno se tam rozběhnout ulicemi. Ideálně ještě pokračovat někam k moři, pozorovat divoký vlny, jak se rozbíjejí jedna o druhou a sbírat tam mušle. Vidět po čtyřech letech zase Státy, koupit si tam kafe od Dunkina a ve Whole Foods preclík v čokoládě a... Řídit po I 95. No, když se na to podívám: akce, akce, akce.  Jediné, co tam nebylo, je zpomalit život ze sta na nulu. 

Jenže přesně to se mi stalo.

Tento text píšu z nemocnice, kde čekám na artroskopii kolene.

Za posledních čtrnáct dní, které začaly pohmožděninou a berlemi a momentálně končí tady, jsem prošla zvláštním pohnutími mysli od nadávání na vlastní nešikovnost přes ezo vlnu přemýšlení, jestli - a co - mi má moje zranění říct. Upozorňoval mě snad život na něco a já jsem nedávala pozor? Co to mělo být? Dělám moc? Chci moc? Otáčím se (nejen při fotbalové přihrávce) špatným směrem, který je třeba mi zarazit? Na souvislosti mě upozorňují skoro všichni, kterým jsem o svém zranění řekla. Kromě ChatuGPT, od kterého si napřed nechávám překládat jenom lékařské zprávy, zkratky a termíny, pak vysvětlit artroskopii a nakonec – v nějakém pohnutí mysli způsobené nejspíš utrženým vazem, jinak si to totiž nedovedu vysvětlit, běžně jsem dost racionální osoba – napíšu i dotaz, co si myslí, že k němu vedlo. "To je velmi hluboká otázka," napíše mi tak empaticky, jak to umí jenom AI. 

Přitom moje zranění se stalo jako spousta jiných důležitých věcí v životě: znenadání. My lidé – já vzhledem ke své profesi tím spíš – máme sebenaplňující potřebu hledat ve všem příběh a dávat i těm nejbanálnějším věcem narativní řád. Ohlížíme se, jestli to byl právě ten nebo onen detail – "Kdybych dodržovala nějakou regeneraci místo abych zase kopala do balonu a pak šla ještě běhat..." – který vedl k té nebo oné události. Protože v mojí hlavě musí mít všechno vysvětlení. Začátek, konec. "Tak to vemte jako projekt, ať je to jednodušší," říkala mi na předoperačním vyšetření lékařka internistka, které jsem pohnutá vyprávěla, že nevydržím bez pohybu. "Den operace - den 0, pak už to pojede..." Ach jak mě odhadla! Včetně toho, že já jsem ta, která bude dělat všechno správně. Včetně pití skoro dostatku vody! 

Posledních 14 dní mi přitom ukazuje, kolik věcí v životě nemám pod kontrolou. Nikdy jsem si třeba nemyslela, že v létě, o prázdninách, budu říkat, že z nich "utekl teprve týden", že se mi čas, můj nemesis, takhle potáhne. Hodně v něm kromě praktických věcí – jak si odnést k pracovnímu stolu do patra počítač, myš, diář, knihu, kafe, abych nemusela třikrát – v batohu, v batohu! – přemýšlím o osobní svobodě. Jak jsem si myslela, že je s malými dětmi malá na to probudit se v sobotu a rozhodnout se, čemu zajímavému se věnovat. Nebo na to dovolit si třeba odjet si na tři čtyři dny někam sama...  dokud jsem nedostala neohýbající se koleno, berle, injekce na ředění krve a nemůžu jít ani na kafe za roh. Dostala jsem taky nepříjemnou nutnost předat zodpovědnost za řadu věcí jiným lidem. A přesto se mi nejvíc chce rozbrečet kvůli tomu, že kolem sebe ty lidi vůbec mám. Že mám komu. Díky, mami! 

Takže dneska píšu z nemocniční postele.

Naposled jsem v takové ležela snad v jedenácti s mononukleózou. Na operaci jsem v ní nikdy nečekala. Cítím se těžká, opuchlá, jak nic nedělám, jsem z toho unavená... Rozladěná z nemocniční stravy (suchý rohlík a polévka k obědu, která vypadá, že už ji včera někdo měl) a lidí, které tady vidím špatně chodit nebo nechodit, myslím na to, že takhle bych za dvacet, třicet let nechtěla skončit, ale vlastně moc nevím, co pro to mám udělat, když sport, na který zrovna v tomto dost spoléhám, mně sem dovedl ve třiačtyřiceti. Mám pauzu a ne – nelíbí se mi to. (Naštěstí mám funkční ruce a s sebou počítač.) 

Jsem zvyklá jet na 1000%, snažit se ze čtyřiadvaceti hodin udělat čtyřicet osm, všechno zvládat, urvat, pořád něco plánovat, chtít a snít. 

Několikrát denně, když jdu ven, procházím na naší ulici kolem sloupu s výlepem plakátů na akce, většinou koncerty, které budou za půl roku, někdy i déle. Často na to mrknu a napadne mě, jaký můj život bude třeba 22. prosince nebo 15.ledna. Někdy se mi to teda děje i doma u lednice, když se podívám na trvanlivost mléka nebo jogurtu... Stihnu je třeba vůbec sníst, napadne mě někdy, když mám špatný den nebo sítěmi zrovna běží informace o nějakém neštěstí, úmrtí někoho. 

Většinou se ale na ty plakáty dívám s tím, co do té doby ještě všechno zvládnu, kam se posunu. Dneska, když jsem šla kolem toho sloupu s taškou do nemocnice, jsem tam viděla jakousi říjnovou akci a napadlo mě vlastně totéž: "Hele, to už bych zase mohla třeba běhat."