POCITOVKA: Ze života na gauči

V tomto jsou teď moje dny strašně pomíjivé. Jednu hodinu, půlden nebo den jsem dole a pochybuju, jestli to koleno ještě někdy vůbec ohnu, jak mi připadá úplně olověné. Druhou se směju: no jasně, že jo! Dva týdny už mám skoro za sebou, tak ještě nějakých pět šest o berlích, do toho už rehabilitace – hele, to je za chvilku! A už už si lehám na matraci, kterou mi rodina přestěhovala do dolního patra bytu, abych nemusela do schodů, beru do ruky činky, pouštím si tohle a hele - za chvíli vybíhám! 

Bydlím teď jako kdysi na výletě v Hongkongu: u okna gauč, na parapetu knížky, papíry, kabely, jednu nohu, na kterou si po hodinách dávám mražený hrách, nataženou na televizním stolku, druhou pokrčenou a na ní notebook. V televizním stolku mám ovladač na klimatizaci, ale taky několik metrů potravinové fólie a nůžky. Do fólie si koleno balím, když jdu do sprchy, aby nenavlhly stehy. (Na hacky tohoto tipu bych možná mohla výhledově sepsat článek?) Jsou to všeho všudy tři, čtyři metry čtvereční, ve kterých dosáhnu skoro na všechno. Pokud mi to teda zrovna nespadne a neodkutálí se někam dál. Jako před chvílí tužka. To pak sakruju, ale nechci nikoho volat - už zase, navíc kvůli tužce!

Přijímám docela hodně telefonátů. Dala jsem si to tak trochu jako součást rehabilitace: ozvat se postupně všem, kterým to měsíce slibuju. "Bolí tě to?" zaznívá v nich otázka. A já odpovídám, že koleno trochu, ale víc teď zadek a úplně nejvíc vlastní neschopnost, závislost, NESVOBODA!!! I v takové prkotině, jako je uvařit si čaj a odnést si ho z kuchyně na gauč. Na tou si občas dokonce ufňuknu. Jsem přece dospělá, můžu si dělat, co chci, a... aha, tak nemůžu! S berlemi to jde s hrnkem jenom tak, že ho posunuju. Napřed až k samému konci kuchyňské linky. Pak otevřu troubu, dám ho do ní, dva odrazy s berlemi, kterými se přemístím ke stolu, kde se jednou rukou opřu o židli. Druhou vezmu hrnek z trouby a šoupu ho až na okraj jídelního stolu, který těsně sousedí s pracovním. To je pro hrnek po deseti minutách finále. Tady už na něj z gauče dosáhnu. Jen ho nesmím brát do ruky těsně poté, co si pod sebe složím berle. Pořád se mi z nich ještě trochu třesou ruce. Netušila jsem, že chození o berlích - obzvlášť do schodů a ze schodů - je superskill, který je potřeba se naučit a pak jako všechno trénovat, protože vyčerpává a taky se zapomíná.  Ze schodu mám dát první berli? Obě? Zdravou nohu? Nebo jak zatraceně?!

M. mi do telefonu říká, jak je skvělé slyšet, jak jsem pořád pozitivní. Já ale vím, že jsem teď výrazně menší sweatherat, než si lidi myslí. Z velké části proto, že s nohou v ortéze nemůžu pořádně spát, protože neumím spát na zádech. Připomnělo mi to vtipnou příhodu, jak jsem si před pár lety koupila polštář se zvýšenými okraji, že se to naučím. Někde jsem si totiž přečetla, že spaní na zádech je ta nejlepší skin care. Nešlo mi to ani s tím polštářem – a to stál 50 dolarů! Pokaždé jsem ho v noci odhodila, přetočila se na bok a pak pátrala na internetu, jak tedy nato. "Polámejte si koleno" tam nikdo nepsal. Přitom zrovna to velmi spolehlivě funguje. 

Zároveň mi dochází, jak moc jsem závislá na akci, zážitcích, na tom, že se pořád něco děje, a celkově na pocitu produktivně stráveného času, ve kterém si odškrtávám z bloku – teď teda psací práci, podcasty, filmy a fakt, že se zase po dvou dnech zvládnu dobelhat vysprchovat. Ano, chodím o berlích asi 100 kroků denně, nemůžu došlapovat na jednu nohu, večer co večer si píchám injekce proti trombóze, a přesto mám výčitky, že dělám "málo". Že bych i na gauči měla zažít něco, připravit dětem NĚCO… když už nás moje noha stojí hřiště, koupáky, letní kina a od pondělí taky zrušený výlet do Spojených států. Je vlastně dost výjimečný pocit být prostě jen tak doma. Nikam nechodit. Nikam se nehonit. A MOCT si dělat všechny ty věci, které si v počítači i v hlavě skladuju na jindy. Ale neumím si ho užít.

Naopak jsem mnohem popudlivější, když kliknu na Instagram, když se zamyslím, jaká jsem máma, která svoje děti letos nestihla vzít ani vlakem do Berlína, když ucítím svoje dorůstající nehty na nohou, se kterými nevím, co udělám... Pak si ale vypiju kafe, vyhraju nad Benjamínem v piškvorkách, otevřu si počítač a věci, které píšu, a vím, že je zase všechno dobrý. Nebo když se připojím na pracovní meeting a tam se ozve: "A víš, jak buď vděčná, že jsme si menses odbyly před operací? Protože já se po ní, holčičko, myla jen vlhčenejma ubrouskama!" říká mi Z., kterou něco podobného potkalo loni. A letos chodí, běhá, cvičí, vdává se.

K. mi říká, ať se zamyslím, co mi tím zraněním chtěl vesmír říct. Mně se ale hlavou honí úplně jiné věci. 

❓Mám, nebo nemám si dát tu čokoládovou kouli, kterou mám v lednici a furt na ni myslím? Je takové zranění povolení si polevit a dopřát, anebo naopak utáhnout vůli, protože pět plus týdnů sezení krát všechny dobroty od mamky - budu pak vůbec ještě schopná vstát? 

❓Mám si stříhat vlasy, nebo říct kadeřnici, že dokud nebudu dobrá, uděláme takový test, co všechno snesu, a necháme to takhle? Abych pak mohla z gauče vylézt nějak velkolepě a s vlasama po pás, třeba takto: 

K tomu mě pochopitelně napadne asi sto plus jedna nápadů na projekty. Než si vzpomenu, že už před zraněním jsem jela desetiboj. A že bych možná dál nemusela. Což by jako poučení z tohoto léta - pakliže bych ho skutečně aplikovala - vlastně úplně stačilo.

Tak jo - jdu na tu Pradu. Všimli jste si, mimochodem, že se tam mihla Karolína Kurková? Ta malá česká stopa mi udělala radost.

Děkuju za všechny vzkazy, maily a telefonáty. Posílejte je dál, je to ta nejlepší rehabilitace.