CO MI UDĚLALO RADOST

Už tady prý dlouho nebylo nic o Turecku, napsala mi nedávno jedna z vás. Přiznám se, že jsem si to ani neuvědomila, jelikož o Turecku pravidelně píšu do Glancu, jakž takž pravidelně do Deníku N a úplně nepravidelně do Respektu. Sem tam na nějaký článek upozorním, ale všechny sem nedávám, taková nepokrytá sebepropagace by vás i mě nejspíš rychle omrzela. A od čeho pak mít blog, když bych sem jen kopírovala, co píšu jinde? Řekla jsem si ale, že po čase udělám výjimku a přidám sem jeden hezký podzimní zážitek z Antalye, který jsem sepsala právě pro Glanc. Ze všech dobrodružství, která jsem tady zatím zažila, tento podle mě vystihuje Turecko zatím nejlépe. No schválně. 

Protože ve světě musí děti trávit bez matky mnohem víc času 

(a nejsou z nich horší lidé)  - 

Z posledních osmi let jsem sedm žila ve třech různých zemích světa. Pouze v Česku ale lidé očekávají, že matka bude s dítětem doma do tří nebo dokonce čtyř let. Odpor k jeslím a školkám je v naší společnosti opravdu velký. Nepochybně to souvisí s tím, že český stát nabízí vůbec nejdelší kombinaci mateřské a rodičovské dovolené na planetě zemi. Kdykoliv řeknu komukoliv v zahraničí, že můžeme zůstat doma až čtyři roky a pobírat rodičovský příspěvek ve výši 300 tisíc korun (od příštího roku), reakce jsou podobné jako ta mojí sousedky Mexičanky z minulého týdne: "Are you serious? That’s f*cking utopia!" V USA existuje pouze 12 týdnů neplacené mateřské dovolené (a zdaleka není pro všechny) a žádná rodičovská. V Turecku jsou ženy doma "za peníze" osm týdnů před porodem a osm týdnů po něm. Následuje neplacená rodičovská dovolená maximálně půl roku. Spojené státy jsou extrém a můžeme se bavit o tom, jak je to nelidské neumožnit matce strávit se svým dítětem prakticky žádný čas, což pravidelně opakuju mnoha Američanům: Od narození v jeslích? Vy kruťasové! Na druhou stranu, jednou jsem na svou litanii dostala tuto celkem uzemňující reakci: "No tak jsem vyrostl v jeslích. A co? Jsem kvůli tomu horší člověk než ty?" Horší ten člověk samozřejmě nebyl a není. Což ale nic nemění na tom, že mi ho bylo trochu líto a že mi předávání novorozenců do kolektivní péče sotva se usmějí přijde jako naprosto odstrašující příklad fungování jakékoliv moderní společnosti. V Česku to máme obráceně a mnoho matek do jeslí a později ani do školek nedává děti prostě ze strachu, co na to okolí. Protože okolí navyklé na absenci různorodosti na to většinou to, že když nejste doma, jste sobecká, nezodpovědná, pohodlná a dítě jste si vůbec neměla pořizovat. To je zajímavé hlavně ve vztahu k československé minulosti, kdy dětské jesle a jejich využívání byly běžnou součástí života většiny rodičů. A je to ještě zajímavější, když se podíváme do minulosti na některé společenské experimenty socialismu. Třeba na plán tzv. týdenních jeslí, kdy existovaly tendence, aby děti byly v jeslích a mateřských školkách nepřetržitě od pondělí do pátku, zatímco rodiče by trávili čas v práci, ve svazech, na stranických schůzích a brigádách. (Doporučuju k tomu tématu film "Děti bez lásky") Můj dvouapůlletý Benjamín je ve školce tři dopoledne v týdnu, zhruba čtyři, čtyři a půl hodiny, když se dětem protáhne oběd. To je 12 – 14 hodin týdně ze 168 hodin. Z mého pohledu nejde o množství času, které by mu mohlo způsobit jakékoliv trauma z mojí nepřítomnosti nebo nám ubíralo z domácí pohody. Pořád máme spoustu času na to, abychom se po obědě natáhli na koberec s autíčky, hráli si anebo nedělali chvilku vůbec nic, abychom společně tvořili a prožívali štěstí, říkali si, jak se máme rádi. Máme ho vlastně dokonce víc, protože díky školce mi částečně odpadl kolotoč krájení – vaření - jídlo – skládání do myčky a znovu dokola.  

Protože chci, aby mělo otevřenou hlavu (a já sama mu ji nenabízím) 

Někdy upřímně závidím lidem, kteří věří, že všechno, co dělají, sami se sebou i s dětmi, je správně, kteří nikdy nepochybují, neptají se ... Dělám to zatraceně dobře?, případně děti dokonce sebevzdělávají ve víře, že nad ně není. Protože já sedím doma s nějakou větší či menší krizí osobnosti několikrát do měsíce. Pochybuju úplně o všem a pokud jsou za mnou vidět nějaké výsledky, ať už se týkají práce nebo dítěte, které je spokojené, směje se nebo umí napočítat do desíti, může za to setrvačnost nebo mnohem spíš - štěstí. Jsem ochotná připustit, že se mi daří být svému potomkovi jakž takž slušným vzorem, ale konstantně pochybující rozhodně nechci být vzorem jediným. (A už vůbec bych si nedovolila nazvat se "nejlepším".) Jenže v zahraničí to v našem případě kolikrát jinak nejde. B. je většinu času v práci. Babičky a dědečky máme daleko. Navíc ne všem už slouží zdraví a jsou hlídací – natož tak, aby se dokázali postarat několik dní v kuse nebo Benjamínovi něco předat. Tuhle zodpovědnost na sebe jednou za čtvrt roku vezme vlastně jenom moje maminka. A taková socializace se mi ve dvou a půl letech zdá málo. Speciálně u dítěte, které má rodiče každého z jiného koutu planety, vnímám jako zásadní, aby mělo "otevřenou hlavu", všímalo si odmalička, že na světě jsou lidé různě barevní, různě mluvící, různě si hrající, různě jedící, různě žijící a dokázalo se tomu přizpůsobit. Jsem přesvědčená, že čím víc lidí s otevřenou hlavou na planetě zemi, tím nám tady všem bude lépe. A kde jinde by si měl můj syn budovat otevřenou hlavu bez předsudků než v mezinárodní školce v Turecku, kde je jedna z jeho učitelek z Íránu, kde má malinké spolužáky ze Španělska, Japonska a Venezuely, a kde nehrozí, že společně zahnijeme v bublině našeho obýváku a mých pochybností.   

Protože potřebuju čas pro sebe

Mám svoji mateřskou roli a roli ženy v domácnosti ráda. Zároveň mám ale ráda tu chvíli, kdy si sednu ke stolu a můžu něco tvořit, a ještě radši mám, když na to mám víc než půl hodiny času a když se to nemusí dít po půlnoci. Tříletá rodičovská dovolená, kdy nesáhnu vůbec na nic kromě dítěte a domácnosti, by mě naprosto zdeptala. Jenže odevzdání dítěte do celodenní péče by mě snad zabilo. Dokud Benjamín přes den spal, dařilo se mi domácnost i tvorbu jakž takž příjemně vybalancovat. Od určité chvíle jsem se ale přistihla, že abych se brzo nezačala vidět jako oběť plné pračky, myčky, fleků na zemi, unikající mentální hbitosti a příležitostí, které bych si chtěla vyzkoušet, potřebuju víc prostoru než dvacet minut denně. Došlo mi, že aplikovat sebelásku, laskavost nebo cokoliv z těch pojmů, o kterých se pořád tolik káže v ženských časopisech, pro mě neznamená stoupnout si ráno před zrcadlo a říct si, jak jsem krásná, ale dovolit si dát dítě na čas do školky, sobě sednout k počítači a potěšením se chvilku věnovat zase jiné životní misi. 

A protože ...

Jak jsem psala v článku "Jak to chodí v naší turecké školce", nejsem máma, která se dokáže jednoduše vcítit do mysli a potřeb dvouleťáka. Ještě tak sestavím Lego a jsem schopná sehrát divadýlko, kterak Lego hasič zachraňuje kočku uvíznutou na stromě. Ano, chodíme na hřiště, ano, taky vytisknu omalovánky, rozdělám pastelky a kreslíme. Ale nápady rychle docházejí. Třeba že bych Benjamínovi po vzoru toho, co jsem viděla ve školce, dala těstoviny a kelímky, aby se je naučil dobře přesýpat, nebo abych naplnila lavor vodou, do ní dala pingpongové míčky a nechala ho klidně i lžičkou v pusince míčky lovit a přemisťovat do suchého lavoru na druhé straně stolu, no ... to mě nenapadlo. Ani vysypat na tác kuskus a nechat do něj svoje dítě kreslit ... a postupně mu dovolit ten kuskus trochu rozmetat, protože, zkrátka, malému malíři jsou teprve dva a půl. Vím, že to bych v našem bytě prostě nedala. Anebo jen s velkým sebezapřením a pozdějším špačkováním u vysávání. V této části jsem rozhodně pohodlná a s radostí předám zodpovědnost za zdokonalování jemné motoriky mého dítěte do rukou instituce, která je na to zařízená a lidem, kteří se na to dokáží naladit snadněji než já. 

Je takové klišé to říkat, ale utíká to tak strašně rychle všechno – dnes jsme v Turecku jeden rok. Když pomyslím na to, že příští rok touto dobou se budeme z turecké mise s největší pravděpodobností stěhovat, stahuje se mi hrdlo. Zatímco někteří cizinci, které tady znám, počítají čas na "ještě" – ještě pět měsíců, ještě rok, ještě dva, já zamrkávám slzu, když říkám, že "zřejmě už jenom rok". 

Dnešní návrat do Ankary pro mě byl jeden z nejstresovějších cestovatelských zážitků vůbec. Nejen kvůli loučení s rodiči a s Českem takhle krátce před Vánocemi. Nejen kvůli tomu, že jsem cestovala sama, s dvaadvacetiměsíčním dítětem, co neposedí, s dvěma ohromnými kufry a krabicí křehkého lineckého a vanilkových rohlíčků, které jsem nechtěla rozbít. 

Když bylo jasné, že se budeme z USA stěhovat do Ankary, měla jsem trochu strach, že přijdu o svou pravidelnou fejetonovou rubriku v časopise Glanc. Ale jeho šéfredaktorka na můj e-mail o velké životní změně zareagovala úplně fantasticky: "Turecko? Tak to bude ještě zajímavější. Už teď jsem zvědavá!" Asi si dokážete představit, jak mě to potěšilo.