CO MI UDĚLALO RADOST

Dnes má miminko Oliver šest týdnů a mně končí šestinedělí. Měla bych být tedy zcela zotavená z porodu a pomalu přestávat s věcmi jako konzumace plechu domácích Koka sušenek na posezení se sebepřesvědčováním, že to vykojím. (Nebo že mi to vyteče do trička. Na strop už to nevystříkám, tuto fázi jsme si naštěstí odbyli v první části tohoto období.)

Miminku Oliverovi je dneska měsíc. To mi přišlo jako hezká příležitost, abych večer odolala pokušení sednout si k Netflixu, a raději si připomněla jeho porod. Měla jsem v plánu o něm psát od prvního dne, ale nakonec jsem ráda, že jsem si nechala odstup a snad tím pádem nemám tendenci líčit ho přehnaně dramaticky. I když ... když si to teď po sobě čtu ... No mazat už to nebudu, speciálně když si ukrajuju ze spánku, za chvilku jdu zase kojit a hrozí, že další verzi už bych nedokončila. Můj porod byl sice velmi nestandardní, ale taky celkem rychlý, a ačkoliv v závěrečné fázi na české poměry možná až trochu nehumánní, přivedl mi na svět zdravého Olivera. Mé druhé dítě. Zázrak, který se mi děl nejprve v břiše a teď se mi odehrává před očima. 

... Když se narodil Benjamín, napsala jsem mu dopis o tom, co bych byla ráda, kdyby si odnesl do života. Říkala jsem si, že něco podobného sepíšu i Oliverovi. Jenže dny po jeho narození letí tempem, že mám někdy pocit, že se v nich stihnu sotva nadechnout. A tak jsem to odkládala, že odpoledne, zítra, pozítří ... Těžko říct, jestli by na to vůbec došlo, nebýt uzávěrky v časopise Glanc, kde mám můj pravidelný sloupek a šéfredaktorku Janu, co mě povzbuzuje, dává mi volnou ruku a co mi věří, že deadline neprošvihnu. Tak neprošvihla jsem - a v červnovém čísle vyjde tento dopis mému Oliverovi. 

Třetí týden karantény a dva týdny do porodu. Dny už mi trochu splývají a ráno se snažím rozpomenout se, jestli je zrovna ten všednodenní nebo víkendový. Prvních deset dní jsme ještě jakž takž drželi režim "snídaně do osmi", ale ten se s postupujícím časem rozpadá - někdy vstáváme v devět, včera dokonce půl desátá! Nutno ale říct, že režim nedrží obvykle na úkor něčeho veselého.

A abych vás hned na začátek dlouho nenapínala – ano, plánuju tady i porodit. Ostatně když jsme doma mluvili o druhém dítěti, trochu jsem doufala, že by to zase mohl být fofr a já si po USA vyzkouším porod v další cizí zemi. Tak – byla jsem vyslyšena, ke zděšení všech, kteří Turecko znají jen ze zpráv v televizi a teď malinko i ke zděšení vlastnímu. Minulý týden jsem totiž vůbec poprvé navštívila porodní sál, abych zjistila, že je tam zamčeno a nikdo z nemocničního personálu neví, kde hledat klíče.