Konec šestinedělí: Co když se to nemusí "jenom přežít"?

Dnes má miminko Oliver šest týdnů a mně končí šestinedělí. Měla bych být tedy zcela zotavená z porodu a pomalu přestávat s věcmi jako konzumace plechu domácích Koka sušenek na posezení se sebepřesvědčováním, že to vykojím. (Nebo že mi to vyteče do trička. Na strop už to nevystříkám, tuto fázi jsme si naštěstí odbyli v první části tohoto období.)

No – nevím. :)

Každopádně jsem sama sebe hodně překvapila. Devět měsíců jsem prožívala střídavě mezi radostí a děsem, jak to budu zvládat se dvěma dětmi. Porod byl hrozný a nádherný. Doma z porodnice jsem byla za osm hodin a obávala jsem se, že chybějící odpočinek a nevyspání mě totálně vysají. Doběhnou. Vlastně jako bych pořád čekala, kdy to přijde: zítra, pozítří, příští týden? Ale stal se přesný opak. Oliver mě nabil radostí, energií, nadějí, až se nepoznávám, štěstím, které v tom, co se děje, působí snad až nepatřičně. Jenže zprávy jako ty o koronaviru, karanténách nebo ze současné Ameriky kolem mě proplouvají jako film, na který se nesoustředím, protože mám na práci něco mnohem důležitějšího: kojit, mazlit se, snažit se rozesmávat svoje děti, fotit si je, když se to povede, sjíždět skluzavku, vybrat pomocná kolečka na velké kolo, vařit, péct, studovat recepty, protože co budeme jíst zase zítra, občas zpanikařit nad zodpovědností, která se mi teď zdvojnásobila, hledat látkový plíny na utření čehokoliv, protože ačkoliv se celý den povalují úplně všude, když ji zrovna potřebuju, nikde žádná není, stahovat si před úředníky z ambasády džínovou bundu víc na prsa, aby nebylo vidět, jak se mi na žluté mikině dělá další koláč. Kápne to? Nekápne? A stihnu vyřídit Oliverovi pas, než se z koláče udělá ztvrdlá krusta a začnu být cítit, jako bych se tři dny nesprchovala? Všechno kolem mě plyne a protéká a mně je v tom překvapivě pěkně. 

Když o tom přemýšlím, k mému pozitivnímu pocitu z šestinedělí přispělo několik věcí. Oliver je přímo ukázkové miminko. Když si hlídám stravu, aby v ní bylo minimum kravského mléka, přes den prakticky nezapláče. Některou noc vstávám každou druhou hodinu, jinou vydrží spát pět. Protože po kojení ale okamžitě usne, cítím se relativně odpočatá, ačkoliv Benjamín mi skáče po hlavě někdy 14 hodin denně, v noci mě obden navštěvuje a vytlačuje na noční stolek. Přesto jsem nepopsatelně vděčná, protože Olivera zbožňuje, ukázkově hledá schované látkové plíny, podává jednorázové, přináší mi mobil a oznamuje, že pípá trouba a doprala pračka. Hodně pomohlo, že B. kvůli koronavirové krizi pracuje z domova. Ačkoliv je většinu času u počítače nebo u mobilu, je přítomný aspoň fyzicky – to znamená že si můžu dojít na záchod nebo teď v pondělí dolů v domě do kadeřnictví nechat si umýt a vyfoukat vlasy. (Je to rychlejší a mnohem hezčí, než když se o to pokouším doma v koupelně.) 

Ale hlavně – a to už jsem tady psala – jak jsme byli až do neděle pořád zavření, všichni vlastně v podobné situaci, neměla jsem pocit, že zatímco házím do pračky pobliknutá bodýčka, někde se děje něco mnohem zábavnějšího, co mi kvůli mateřství uniká a já už to nikdy nedoženu. Možná i díky tomu mi připadá, že dvě děti jsou v tomto ohledu jednodušší než jedno. Zatímco s Benem jsem pořád byla jednou nohou u psaní nebo tvoření něčeho, a upadala do krizí, když jsem se kvůli jeho krátkému spánku mohla soustředit jen pár minut a následně do sebetrýzně, jak si to nedokážu zorganizovat, s dvěma dětmi a manželem na homeofficu jsem se tohoto otravného pocitu zbavila. Jednoduše jsem ubrala, připustila si, že na mé vášně teď nějakou chvíli není a nebude čas, neočekávala jsem nic, neplánovala jsem nic, protože dvě děti, že jo, a ejhle – on se čas zrovna najde – jako třeba na napsání tohoto postu nebo sem tam cvik na posílení pánevního dna nebo díl seriálu. Což nic nemění na tom, že jsou dny, kdy makám jako zběsilá a mám pocit, že jsem neudělala nic, občas jenom čučím, často hysterčím, zbytečně moc scrolluju, impulsivně nakupuju tu bodýčko, tu hračku, bulím, směju se, držím "dietu", stojím u sporáku a vyjídám Nutellu prstem, za šest týdnů jsme nikam nepřišli úplně včas, cítím se absolutně nedostatečně a hned zase zenově vyladěně, prostě tak jako v šestinedělí. 

Teď je za mnou. Nechala jsem v něm všechna těhotenská kila, iluze, že mi po obědě jako dezert postačí dva datle a dokážu žít "bez cukru", že Benjamínovi dovolím iPad maximálně na dvacet minut denně, že budu chodit spát dřív než o půlnoci, že vydržím aspoň hodinu, kdy nebudu od ničeho upatlaná a že najdu vložky do podprsenky, které neprotečou. Nenajdu. :) A nechala jsem v něm taky obavy, že šestinedělí je něco děsivého, co je potřeba prostě jenom nějak přežít. Nemusí být. Já jsem si to užila. A bude mi to chybět.