CO MI UDĚLALO RADOST

Říjen byl nabitý přesně tak, jak jsem očekávala. Když jsem zrovna nepracovala na copywritingu, knížce nebo ve škole, tak jsem vařila, taxikařila, uklízela, prala, fandila na fotbale tak pořád dokola. A do toho trochu cestovala (o Vietnamu už brzy), poslouchala jsem podcasty a četla. Je vidět, že vánoční sezona se blíží, i bez předplatných mám kolem sebe tolik obsahu, že bych potřebovala tři a více životů na jeho zkonzumování. Vybrala jsem si a doporučuju dál tento: 

Na to, že mám každou chvíli porodit, v Turecku promořeném koronavirem a prakticky sama, se minimálně sama sobě jevím obdivuhodně odhodlaná a klidná. Když jsem přemýšlela nad důvody, čím to je, jeden mě uhodil do očí před chvíli při sezení na balkoně – jediném místě, kam kvůli zákazu vycházení (o víkendu platí v Turecku pro všechny, jinak pro děti do dvaceti let a pro starší 65 let) můžu vystrčit paty - a hledění do naprosto prázdného parku pod naším domem: po extrémně dlouhé době nemám strach, že něco zmeškám. 

Před pár dny jsem v Praze potřebovala vytisknout jeden důležitý dokument. Po několika letech jsem se tak znovu ocitla v Městské knihovně na Mariánském náměstí. 

Když B. včera v noci přelétl očima přepravku s věcmi, které poputují do skladu tady v USA, zastavil se mu zrak na in-line bruslích. Koupil mi je tady v USA jako jeden z prvních dárků, taky aby se mi tolik nestýskalo po pražské Ladronce. "Copak ty už nebudeš jezdit?" zeptal se mě smutně. 

Petra Dvořáková je autorkou knihy Dědina, kterou jsem tady vychvalovala v jednom z předchozích příspěvků. Už když jsem knihu dočítala, říkala jsem si, jaká je škoda, že o její autorce nic moc nevím. V tu chvíli mi přišlo hrozně líto, že mezi tolika českými spisovateli se v médiích mluví pořád o těch samých: Vieweghovi, Třeštíkové, Pawlovské ... A tak jsem se rozhodla, že když "tu fantastickou Petru" přehlíží tolik českých novinářů, nebudu ji přehlížet já.