Tajná radost ze zatažené neděle

Nikdy nám ji nevypnul, nikdy nás z obýváku nevyhnal, ale protože tu větu používal docela často, odnesla jsem si tuhle vzpomínku do dospělosti společně s výčitkou, která mi projede hlavou při každém stisknutí ovladače v den, kdy za oknem svítí slunce. Dívat se na televizi, když je venku takhle? Takový hřích!

Podobná myšlenka mi hlavou projde pokaždé, když za sebou nechávám modrou oblohu a vcházím do klimatizovaného fitness centra, abych si zaběhla na páse. Můžu si tisíckrát zopakovat, že venku je právě příliš vedro na to, abych zvládla trénink, který jsem si uložila, krásný den mám v hlavě pořád zapsaný jako úkol. Který tím, že jsem vevnitř, neplním, a tak si to vyčítám.

Včerejšek, kdy se hrálo finále French Open, jel závod Formule 1 a vysílali speciál o NHL, přičemž venku bylo při probuzení nebe bez mraku a já se chtěla dívat na úplně všechno, měl být těch výčitek plný. Připravovala jsem se na nejhorší, totiž že pod jejich tlakem v určité chvíli přestanu být sama sebou a vypravím se třeba k bazénu. Úplně bez nadšení tentokrát, čistě proto, abych splnila jakou podivnousi "povinnost". Přitom mi bylo už dopředu jasné, že bez mobilu neodejdu a protože u bazénu je wifi, plavat stejně nebudu.

Nebe jako by můj vnitřní boj tušilo. V polovině zápasu Nadala s Djokovičem se zatáhlo šedými mraky a aktuální skóre překrylo varování o bouřkách a možném tornádu. No, nebudu to prodlužovat. Jakkoliv to zní děsivě a já vypadám jako královna lenochů, ten osvobozující pocit, že NEMUSÍM jít ven a můžu se dívat na všechny programy a bez výčitek, mi udělal radost.