08.07.14

"No počkej, ty už vážně nebudeš …? A můžu? …"

Můj muž vyrostl v kultuře, kde se zásadně nedojídá, já naopak v zemi s natlusto namazanými chleby a nelítostným pohledem učitelky, když jsem se drožďovou, rybičkovou nebo vajíčkovou pomazánku snažila odtlačovat z krajíce směrem ke kůrce tak dlouho, dokud se neobjevila maminka a nezachránila mě.
Člověk by řekl, že po tomhle školkovém teroru už budu alespoň ve chvílích, kdy nemůžu, nechávat na talíři.

Jenže dejte mi kůrku od chleba.

Talíř s drobky slaniny.

Mizerně obrané kuřecí kosti.

Poslední lžičku bramborové kaše s rozteklým máslem vespod.

Nebo ty křupavé konce pizzy, kde navíc zůstalo trochu sýra! (No dokážete pochopit, že to někdo vyhodí?)

Můj nedojídající muž mi podobná potěšení dopřává téměř denně.

A vůbec nechápe, že právě dojídám z jeho talíře to vůbec nejlepší!

Je radost, tím spíš, když to děláte úplně dobrovolně a obličej před vámi se na vás pobaveně směje.

Žádné komentáře:

Okomentovat