09.07.14

Okamžik radosti: Když doma zapomenu elektroniku



Když jsem včera odvážela auto do garáže, aby mu odborníci přezuli gumy, tušila jsem, že to bude chvíli trvat a že se v mezičase kvůli prakticky neexistující hromadné dopravě tady ve Spojených státech rozhodně nepodívám domů. Maximálně do některého z rychlých občerstvení nebo kavárny, kde budu čekat.
Většinou i když jedu jenom nakoupit, neopouštím domov bez čtečky nebo iPadu, jenže tentokrát jsem zpanikařila (to už je tolik hodin?) a v tom chvatu nechala všechno doma. Nadávání se nakonec proměnilo v překvapení, když jsem zjistila, jak může být čekání bez elektroniky úlevné, zábavné a osvěžující.

Jako bych bez těch přístrojů najednou dostala porci času navíc a s ní povolení vychutnat si kávu tak, že jsem po dlouhé době zase vnímala, jak chutná, z čeho ji piju a kdo mi ji připravil. V tom plném vnímání nápoje, sebe i okolí jsem si také uvědomila, že se pořád ještě prodávají papírové noviny. Znovu jsem zažila euforii z jejich vůně a bavila se nad opakovanými pokusy poskládat dlouhé (no schválně, všimli jste si někdy, jak jsou dlouhé a ve srovnání s českými úzké?) New York Times na malý kavárenský stolek. Listovala a četla jsem, vdechovala smísenou vůni kávy a tisku, a když jsem po stránce s knižními recenzemi přejela ukazováčkem, abych ji mohla přehnout a strčit si do kabelky, zůstala mi na prstě jemná černá šmouha.

Když mi po hodině volali, že se hrozně omlouvají, ale že to ještě minimálně čtyřicet minut potrvá, měla jsem radost.

Žádné komentáře:

Okomentovat