Okamžik radosti: Nachystat si svačinu na cestu

Ačkoliv hodit do tašky jablko nebo tyčinku zabere asi dvě vteřiny a namazat chleba minutu až dvě, skoro nikdy, když se někam chystám, se nepřinutím připravit si snídani. Přitom už když mi tahle myšlenka proletí hlavou, vím, že dělám chybu a za chvíli budu mít hlad, což negativně ovlivní celý můj den.

Paradoxně i když ráno ušetřím od dvou vteřin do několika minut, čas něco si koupit nemám nikdy. Natož koupit si něco zdravého. Když už je hodně zle a můj kručící žaludek přeřve i hlášení v metru nebo rádio v autě, zaběhnu do prvního novinového stánku pro Tatranku nebo Fidorku nebo tady v Americe do Starbucksu pro muffin.

Už s prvním soustem jsem na sebe příšerně naštvaná. Jednak protože jsem stejně jako včera a předevčírem porušila všechny plány o pravidelném a zdravém stravování a taky protože s posledním soustem mám hlad většinou ještě větší než před Tatrankou. Navíc se mi zdá, jako by tahle svačina – nesvačina vlastně už zruinovala celý zbytek dne, který teď bude jenom uspěchaný a takový upatlaný, podobně jako teď moje ruce. Vůbec nemluvě o dobrých stravovacích předsevzetích, které když zruinuju takovou drobností jako je ranní svačina, odkládám v dobře víře rovnou zase až na zítra.

Pokud se mi ale jako dneska před cestou podaří hodit do tašky něco k jídlu, mám pocit, že ať už se bude dít cokoliv, mám aspoň nějakou jistotu – že nebudu mít hlad. A pokud si kromě toho nachystám ještě něco s sebou do krabičky, připadám si jako královna zdravého životní stylu.

A za odměnu si můžu koupit třeba … muffin.

Ale až po obědě.