21.07.14

Okamžik radosti: Nachystat si svačinu na cestu

Ačkoliv hodit do tašky jablko nebo tyčinku zabere asi dvě vteřiny a namazat chleba minutu až dvě, skoro nikdy, když se někam chystám, se nepřinutím připravit si snídani. Přitom už když mi tahle myšlenka proletí hlavou, vím, že dělám chybu a za chvíli budu mít hlad, což negativně ovlivní celý můj den.
Jenže vždycky si řeknu, že přece nemá cenu se zdržovat (ani ty dvě vteřiny), když si přece můžu kdykoliv cokoliv koupit po cestě. A vždycky tím „něčím“ myslím něco zdravého.

Paradoxně i když ráno ušetřím od dvou vteřin do několika minut, čas něco si koupit nemám nikdy. Natož koupit si něco zdravého. Když už je hodně zle a můj kručící žaludek přeřve i hlášení v metru nebo rádio v autě, zaběhnu do prvního novinového stánku pro Tatranku nebo Fidorku nebo tady v Americe do Starbucksu pro muffin.

Už s prvním soustem jsem na sebe příšerně naštvaná. Jednak protože jsem stejně jako včera a předevčírem porušila všechny plány o pravidelném a zdravém stravování a taky protože s posledním soustem mám hlad většinou ještě větší než před Tatrankou. Navíc se mi zdá, jako by tahle svačina – nesvačina vlastně už zruinovala celý zbytek dne, který teď bude jenom uspěchaný a takový upatlaný, podobně jako teď moje ruce. Vůbec nemluvě o dobrých stravovacích předsevzetích, které když zruinuju takovou drobností jako je ranní svačina, odkládám v dobře víře rovnou zase až na zítra.

Pokud se mi ale jako dneska před cestou podaří hodit do tašky něco k jídlu, mám pocit, že ať už se bude dít cokoliv, mám aspoň nějakou jistotu – že nebudu mít hlad. A pokud si kromě toho nachystám ještě něco s sebou do krabičky, připadám si jako královna zdravého životní stylu.

A za odměnu si můžu koupit třeba … muffin.

Ale až po obědě.

Žádné komentáře:

Okomentovat