Okamžik radosti: Namočit si v bazénu vlasy

V létě chodím skoro každý den plavat. Ačkoliv k bazénu a vodě automaticky patří mokré vlasy, kolikrát se snažím, zvlášť když je pár hodin před plaváním foukám, si je nenamočit.

Dělám pro to kde co. Nakoupila jsem si čelenky. Speciální super držící gumičky. Motám drdoly trčící z mé hlavy, takže vypadám jako páv. Kolikrát bych do vody nejraději skočila, ale využívám zásadně schody. Plavu podél okraje, nikdy ne uprostřed, kdybych se náhodou potápěla a potřebovala chytit. Když drdol padá, okamžitě lezu z vody, abych ho upevnila. Ačkoliv v jednodílných Speedo plavkách z obchodu pro profesionální sportovce, ve vodě jsem dobrovolně za paní radovou s krkem vytaženým vysoko nad hladinu. A když si tu hrají děti, snažím se jejich šplouchání uniknout tak svižně, jak to jen stylem paní radové jde.

A potom se zasním, zavřu oči, těsně vedle mě někdo skočí do vody … a rázem je to všechno jedno.

Jako bych v ten moment dostala povolení. Lehnout si na záda. Ponořit hlavu pod hladinu. Rozpustit si ten paví drdol a nechat vlasy, ať mě volně následují, kam se mi zrovna zachce.

A právě v tu chvíli začíná být moje návštěva bazénu ta největší radost. Když mokrou hlavu přestanu vnímat jako něco, co mě omezuje, svazuje, a začnu ji vnímat jako uvolnění a radost, teď a tady. Kdy se můžu úplně jinak dívat na slunce, mraky, ptáky, letadla a bez starostí, když se mi chce, zavřít oči. S pocitem, že všechno je přesně tak, jak má být.