14.09.14

Loňská katastrofa = letošní radost

Sedím ve vlaku na nádraží v Miláně. Pět minut. Deset. Patnáct. Třicet. Pětačtyřicet. Hodina a pět minut poté, co měl, vlak konečně vyjede. To už máme s bratrem vážný problém, protože letadlo domů nám nejspíš uletí.
"Já musím ráno do práce!", "Já mám uzávěrku!" zvyšujeme hlas jeden na druhého jako by snad něco z toho mělo zařídit, že vlak pojede rychleji nebo letadlo poletí později. Když hodinky poskočí o dalších deset minut a uvědomíme si, že naštvanost nic nezmůže, ke vzteku se přidá racionalita. Zapínáme předražený internet na mobilu. Googlujeme. Milánské letiště. ČSA. Jsme v tunelu. A není signál. Dlouho není signál.

Je rok poté a dodnes vidím ten vlak. Pak nekonečný eskalátor, po kterém sprintuju nahoru k přepážkám tak usilovně, až mě škrábe v krku a sevře dávivý kašel. Slyším se klít, když bez brýlí zírám na tabuli s čísly přepážek. A pak ještě víc, když doběhnu ke dvaadvacítce, kde je napsáno Istanbul.

Konec napínání. To letadlo jsme nakonec stihli. K přepážce jsem doběhla ve chvíli, kdy zavírala.

Bylo to příšerné, frustrující, a když mám být upřímná, už to nechci zažít znova.

Nicméně ačkoliv jsem za čtrnáct dní v Itálii prožila hromadu fantastických momentů, přesto se mi pokaždé, když si vzpomenu na polovinu září loňského roku, vybaví právě tenhle. Nemám z něj žádnou fotku. Ani zápis v deníku. Ve chvíli, kdy se děl, jsem si říkala, že neexistuje horší konec prázdnin a že hodina cesty ve vlaku na letiště mi ubrala nejmíň pět let života. Když jsem na záchodě hltala loky vody, abych uhasila ten štípající krk, už jsem věděla, že letíme, stíháme, všechno je v pořádku, a stejně se mi chtělo brečet.

Podobných příšerných zážitků mám celou řadu.

Vyprávím je obvykle jako hrůzu hrůz, kterou bych ze života nejraději vymazala, pravda je ale spíš taková, že s odstupem patří tyhle katastrofy mezi nejradostnější a nejživější vzpomínky v životě. Ve chvíli, kdy sahám do kabelky pro peněženku, která tam není, kdy zjišťuju, že příjmačky na vysokou už byly – včera, kdy hustě prší a já se škrábu na jakýsi kobec v Norsku, to vypadá - a taky to je - tragédie. Ale zároveň je dost pravděpodobné, že uběhne pár dní, týdnů nebo let a bude to radost.

Žádné komentáře:

Okomentovat