28.09.14

Okamžik radosti: Čmárat si na papír při telefonování

Když nám před sedmnácti lety zavedli domů pevnou linku, dostali jsme červený telefon s černými tlačítky a bílými číslicemi. Máme ho mimochodem dodnes. Vypadal jako telefon s klávesnicí od notebooku.
Nemuselo se ničím točit a ke zmáčknutí tlačítka nebyla potřeba žádná síla ani razantní úhoz. Problém byl ten, že mezi plastové výstupky sedal typický klávesnicový prach a barvil je do šeda. Moje maminka telefonovávala tak, že mluvila s babičkou a u toho nehty kroužila kolem těch tlačítek s čísly a snažila se ho zbavit. Když bylo hotovo a babička pořád mluvila, setřela prstem prach i polici, kdy telefon stál. Pak srovnala tužky, ovoce v košíku hned vedle, a když babička ještě mluvila, začala u toho kreslit: domky jedním tahem, různé geometrické tvary, které dokonce stínovala, a někdy jenom obtahovala položky v seznamu potravin, který taky ležel na té polici.

Docela se mi po těch časech stýská. Když mluvíme dnes my dvě spolu, je to většinou přes počítač nebo chytrý telefon se Skypem. Přestože by moje klávesnice i jiná místa v domácnosti čištění rozhodně potřebovala, internet je příliš velký pokušitel, co dělat u telefonování zábavnějšího než „uklízet“ a navíc nemít pocit, že tím nějak ztrácím čas – vždyť přece telefonuju s rodinou! Takže zatímco mluvíme, zkontroluju e-mail (co když něco důležitého přišlo?), pak druhý, pak projedu Facebooku, proklikám módní policii na Blesku, na iPhonu pootevírám a pozavírám aplikace, abych se zbavila čísel oznamujících notifikace a já měla pocit, že jsem o něco spořádanější a mám vše hotovo. Promiň, mami, je to hrůza, ale já si prostě nemůžu pomoct.

Včera jsem byla v kavárně a telefonát od maminky mě zastihnul ve chvíli, kdy počítač byl ještě v tašce, a já měla před sebou rozložený sešit, kam si píšu úkoly. Možná proto, že v kavárně hrála hudba a mně bylo hloupé zesílit si telefon na hlasitý odposlech, abych u volání mohla dělat ještě něco dalšího, mluvila jsem a začala u toho vlastně zcela nevědomky kreslit. Úplně jsem na to zapomněla, až když jsem dnes ráno otevřela svůj sešit, našla tam vystínovaný obdélník a domek jedním tahem a vytanuly mi tyhle staré vzpomínky popsané výše, měla jsem z toho prostě radost. Přesně tak by podle mě tyto radostné momenty měly vypadat: nečekané, zastavující na pár vteřin všechno kolem, veselé, pořízené naprosto bez nákladů a hodné zapsání na blog.

Žádné komentáře:

Okomentovat