23.10.14

Okamžik radosti: Dostat svačinu na cestu


Jedna z věcí, která mě v Americe zatím nejvíc překvapila, jsou zdejší, řekněme, úsporné návštěvy. Ve většině případů se nemusíte ohlašovat, když k někomu jdete, nebo aspoň ne nijak dlouho dopředu. Z tohoto důvodu řada návštěv neprobíhá v obýváku, jak jsem zvyklá z domova, ale kdekoliv jinde v domě nebo kolem něj.
Už jsem byla na takové, kde zatímco on opravoval gril, ona krmila slepice, nebo kde oba hrabali na zahradě listí (a to jsem se ohlásili!), zatímco já a B. jsme se na ně dívali a vyprávěli jim, jakou jsme měli svatbu. Vůbec největší překvapení je ale to, že na americké návštěvě vůbec nic nedostanete. Výjimečně vám někde nabídnou Colu (já dostala jednu třeba o Vánocích), ale jestli máte hlad nebo chuť na kávu, zákusek nebo vám prostě připadá hloupé, když sedíte, sedět u prázdného stolu, s tím si Američané hlavu moc nelámou.

Radost mi tak udělá každá americká návštěva, kde je to jinak. Jako třeba ta včerejší, kdy jsme se viděli s Johnem a jeho manželkou Dorris. Nic nepřekoná tu chvíli, kdy po dlouhé cestě sedám k cizímu stolu s pocitem, že bych si dala čaj a sušenku, načež se z kuchyně ozve: „Jana, nedala by sis náhodou čaj? A koupila jsem vynikající cookies.“ Tahle návštěva mi udělala radost taky proto, že věci doputovaly na stůl tak jaksi mimochodem, bez zbytečného poukazování, že „už je to tady a měla bych si tudíž vzít“ nebo neustálého pobízení během rozhovoru, abych si nabrala víc a ještě víc, jak se to často děje doma v Česku. A konečně, neznám větší potěšení, než když vám na návštěvě něco chutná, máte před sebou pět hodin cesty autem zpátky domů a hostitelka vám zabalí přesně tolik sušenek na cestu, kolik můžete sníst, než dojedete do cíle. Připadala jsem si starostlivě opečovávaná, nebyla jsem hladová ani přetláskaná vším, co jsem nedokázala odmítnout a celkově to prostě bylo takové příjemné odpoledne.

Žádné komentáře:

Okomentovat