Okamžik radosti: Vidět z letadla jiné letadlo

Myslela jsem, že už jsem z toho venku, ale tento týden se ukázalo, že bohužel nikoliv: zase se bojím létat. Jak mi vysvětlili psychologové loni na kurzu proti strachu z létání, obecně velkou vinu na strachu má fakt, že ...

... nelétáme tak často, abychom si na to zvykli (to je pravda, letěla jsem po dlouhých osmi měsících) a také že kontrolu nad svým životem v dané chvíli musíme svěřit lidem, které vlastně vůbec neznáme a které navíc ani nevidíme. U mě velkou roli hraje také to, že létání nerozumím, a že když letím, pokaždé když se odlepíme od země, připadá mi, že je ve vzduchu právě a jenom to letadlo, v němž sedím já. A že tudíž že když se něco stane, stane se … mně. Vím, že to zní hloupě a neumím si to nijak vysvětlit, ale tohle je prostě můj pocit.

Když kolem sebe nevidím ostatní, jako bych zapomněla, že existují. Jaká je pak moje radost, když se odvážím vyhlédnout z okýnka a tam vidím další stroj a za ním dlouhou bílou čáru. „Panebože, díky, nejsem v tom sama,“ říkám si. Okamžitě se mi udělá trochu líp, přestanu se křečovitě držet opěradla sedačky, povolím zařezaný bezpečnostní pás … A dám si i něco k jídlu.

I když pro jiné je pohled na letadlo pohybující se v blízkosti toho, v němž právě sedí, spíš frustrující, protože je okamžitě napadne myšlenka na srážku, mně dělá radost, protože mě zvláštním způsobem uklidňuje. Nejspíš z toho důvodu, že tuším, že v tom druhém stroji právě teď sedí někdo, kdo se cítí podobně jako já.

Nejste to náhodou zrovna vy?

Ahoj tam!